Proč se Češi stydí za čárky a háčky?

Kdo neskáče, není Čech. A ke správnému vlastenectví a světovosti potřebujeme hodně jásat, kříčet a pomalovat se. Někteří si potom vzpomenou i na slova naší hymny. Podmínkou je vyhrávat.

A tak máme za sebou zase jedno Mistrovství světa v hokeji a vášně již opadly. Mistry jsme se sice nestali, ale dokázali jsme porazit Rusko dvakrát po sobě. To zachránilo národní mužstvo před zatracením a Češi si mohli zaskákat.  Rusko začíná pomalu a jistě zabírat u našich fandů a v rovině emocí nám nahradit Sovětský svaz. Proti Němcům to nějak není ono.  Již řadu let si kladu otázku, proč u jmen našich reprezentantů na dresech chybí diakritická znaménka (háčky, čárky, kroužky, atd.), když jiné státy nebo národy své názvy v písemné podobě nekazí.

Definice Diakritická znaménka, jazykověda znaménka rozlišovací, jimiž se základní repertoár písmen latinky rozmnožuje o specificky národní znaky, popř. znaky, které signalizují zvláštní výslovnost, např. české háčky a čárky nad písmeny, slovenský vokáň (stříška nad ô), polské ł, nosovky, přehlásky (viz též umlaut), cédille (ç) a mnohá jiná; názvosloví není zcela jednotné. Je k tomu nepoužívat háčky a čárky nějaký důvod? Z hlediska národní hrdosti určitě ne. Ba právě naopak. To je poslední maličkost, která nám k ní chybí. Chápu, že když hrají naší hokejisté v cizině a jsou zaměstnanci klubů, že přistoupí na „mrzačení“ svých jmen. Proč je tomu tak ale když hrají za národní mužstvo a reprezentují nejenom zemi, národ, kulturu ale i vzdělanost a gramotnost v podobě písma. Nevšiml jsem si, že by něco podobného dělaly jiné národy. Nejviditelnější je to u jihoslovanských národů:Slovinců, Chorvatů nebo Srbů. Dovolte mi, abych zde ocitoval Ottův slovník:

„Diakritická znaménka v písmě slouží k označení rozdílů zvukových, kde nestačí k němu samy základní znaky písma. Potřeba jich zejména, kde ku psaní užívá se písma utvořeného dle potřeb jazyka cizího, různými zvuky chudšího (jako my užíváme písma latinského). Vyvíjejí se pak d. z. obyčejně v dobách pozdějších, kdy mocnější rozvoj písemnictví dává cítiti více posavadní nedostatky písma. D. z. jsou velmi rozmanita: k písmenům přidávají se body, čárky, kroužky, kličky atd. nejrůznějším způsobem, písmena se protrhují (na př. ł vedle l v polštině) atd. Zvláště jazykozpyt užívá hojně d-ckých z-nek ku přepisování různých zvuků písmem latinským. D-ckými z-ky vznikají časem i nová písmena; tak lat. G v. C, frc.ç v. c a p. D. z. v písmě českém zavedl Jan Hus, jenž čárkou počal označovati dlouhé samohlásky a bodem ony souhlásky, jež my označujeme kličkou; klička místo bodu počíná se vyskytovati počátkem XVI. stol. Před Husem tyto rozdíly se buď neoznačovaly, anebo užívalo se rozl. skupin (na př. c, cs, cz a p. = č).

Co říci na závěr. Jágr přece není Jagr, Červenka přece není Cervenka a Eliáš přece není Elias! Naštěstí se našel někdo kdo naši národní specifičnost písma a tím i hrdost zachránil. Paradoxně to byli Němci, když koncern Volkswagen měl na všech dresech různých národních mužstev svoji prémiovou značku Škoda napsanou s krásným háčkem nad S. A všichni tomu rozuměli. Jsem poslední léta skeptik a tak naději na zlepšení nevidím. Vy ano, laskaví čtenáři? Aby se nám příště nestalo, že proti sobě budou hrát dvě mužstva Škoda.

Zbyšek Dřevojan, Znojmo.