Jeden den Ivana Děnisoviče, nebo 575 dnů a dva půldny

Dnes odpoledne uplynulo 40 let, co mě  2. prosince 1971 propustili po odpykání mého trestu, za § 100 pobuřování, v délce 18 měsíců, z věznice Plzeň – Bory.

Jedno lidové moudro říká: Šedivá je teorie, zelený je strom života. Často mívá i plody. Sladké, hořké, zralé, přezrálé…Tak i lidské životy. Je v nich radost, láska, kamarádství, soucit, pomoc bližnímu, ale často i závist, pohrdání, uražená ješitnost, různé komplexy…Snad ze všeho je nejhorší nenávist násobená zlobou a záští. Skoro všechno na mě osud vyzkoušel, skoro vším jsem si prošel. Těžko bych dnes s básníkem řekl, že vším čím jsem byl, byl jsem rád. Určitě jsem nebyl rád vězněm. I když i v životě za

mřížemi můžete prošít prchavé okamžiky radosti a malinkého štěstí. Velice krásně to popsal Alexandr Solženicyn v Jednom dni Ivana Děnisoviče. Ironií osudu jsem si tuto knížku přečetl až ve věznici v Plzni na Borech pár týdnů před mým propuštěním. Pod svícnem bývá tma a tak asi soudruhům nějak tato knížka ve vězeňské knihovně unikla jejich pozornosti, když s normalizací po nástupu Husáka přišla i čistka v knihovnách. Knížky ovšem nekončily na hranici v plamenech, jak za dob Koniášových nebo Hitlera, ale ve Sběrných surovinách. Byly to zlaté časy pro některé pracovníky této instituce a jejich přátele. Pořídili si knihovny, do kterých získali někdy přímo skvosty.

Promovaný právník, poručík StB Karel RUJBR mě zatkl 2. června 1970 asi ve 14 hod. ve Znojmě a odvezl do vazební věznice v Brně. Předseda Okresního soudu ve Znojmě JUDr. Jindřich Staněk ( titul získal po ročním studiu na speciální škole, pro kádry oddané tehdejšímu režimu ) mě odsoudil na 18 měsíců za pobuřování proti socialistickému zřízení, soudruhu Husákovi, Sovětskému svazu a jeho vojákům dle § 100, odst.1, písm. a, c dne 27.8.1970. Odvolací Krajský soud v Brně tento rozsudek dne 15.října 1970 potvrdil. Po pár dnech mě eskortou odvezli do výkonu trestu, který jsem si odpykal ve věznici v Praze na Pankráci a v Plzni na Borech odkud jsem byl 2. prosince 1971 kolem 14 hod. propuštěn. Protože jsem byl zatčen počátkem léta, jenom v letním saku, byl jsem v tomto letním saku také propuštěn. Zimní kabát se nějak nevešel do váhové normy balíku a finanční důvody bránily rodičům mě navštěvovat. Na autobusové zastávce na Borech jsem moc velkou pozornost nevzbudil. Tamní obyvatelé byli zvyklí na ledasco. Na autobusovém a vlakovém nádraží v Plzni už jsem působil trochu jako exot. Do Prahy jsem přijel na Hlavní nádraží a odtud jsem se přesunul pěšky na nádraží Praha střed. Pokračoval jsem dál vlakem do Jihlavy, kde jsem přestupoval a další přestup jsem měl ve stanici Okříšky, s přímým spojem až do Znojma. Ve vlaku z Prahy do Jihlavy jsem si vykládal s jednou postarší paní, která nějakým smyslem poznala odkud asi jedu. Když jsem ji řekl, za co jsem tam byl, tak mě poinformovala o poměrech venku po nástupu Husákovy Normalizace. Když jsem pozdě večer zazvonil doma, maminka málem omdlela. Tu jsem litoval nejvíc, protože jsem věděl, co se kvůli mně naplakala.

Nejhorší bylo prvních pár týdnů po návratu. Když jsem měl potkat nějaké známé tak přecházeli raději na druhou stranu ulice. Pak už se to dalo ty roky do listopadu 1989 nějak vydržet. Švagr mi pomohl sehnat práci, i když samozřejmě v dělnické profesi. Dělal jsem skoro 10 let v kalírně střídavě denní a noční směny. Oženil jsem se, pořídil rodinu ( dceru a syna) a pracoval i na sobě. Dobré knihy se daly sehnat hlavně v antikvariátech a později začaly vycházet i zajímavé knihy od nekonformních autorů.

Po pádu totalitního režimu jsem se později ze svého svazku dozvěděl, že mě měla StB znovu rozpracovaného. Zachránil mě Gorbačov, no a po listopadu je to již zcela nový příběh. I když v mém případě se od toho minulého moc nelišil. Charakter člověka, říkají odborníci, se tvoří do 15-18 let. Potom již se většinou nemění. U mě se asi také nezměnil. Omlouvám se laskavému čtenáři, ale dal jsem si touto tichou vzpomínkou takový malý dárek.

Zbyšek Dřevojan, Znojmo.