Jan Zahradníček, básně z vězení ve Znojmě

Básníka Jana Zahradníčka snad není nutné ani moc představovat. Kvalitu jeho poezie a jazyka vysoce hodnotil i F. X. Šalda, i když to byl básník – hluboce věřící katolík.

Jan Zahradníček byl za své přesvědčení dlouhá léta vězněn a propuštěn byl až v r. 1960, kdy krátce po svém propuštění na následky věznění zemřel. Méně známé je, že byl v létech 1951 a 1952 vězněn ve Znojmě. Za svého věznění ve Znojmě složil a uchovával ve své paměti sbírku básní Čtyři léta, která vyšla až v době Pražského jara. Do mého života vstoupil několikrát. Jeho básně jsem znal z knížek, které měl doma můj otec, a které vyšly ještě hluboce před únorem 1948. Ke skupině katolických spisovatelů patřil i Jan Čep, kterého měl rád můj otec i já. Na Jana Zahradníčka jsem si vzpomněl po svém návratu z vězení v  prosinci 1971. Do 2. prosince 1971 jsem si odpykával trest odnětí svobody - 18 měsíců za pobuřování proti socialistickému zřízení, Sovětskému svazu a okupace v srpnu 1968. Když jsme se domluvili s mojí nastávající ženou Janou, že se v létě r. 1972 vezmeme, vzpomněli jsme si na Jana Zahradníčka již společně. Moje nastávající žena byla dcerou politického vězně, kterého zavřeli v 50. letech za to, že se nechtěl smířit se „znárodněním“ své živnosti. Trest si shodou okolností odpykával rovněž ve Znojemské věznici. Bohužel nemáme dnes přímou vědomost o tom, že se ve Znojemské věznici nacházel v době, kdy tam byl vězněn Jan Zahradníček. Je to ale hodně pravděpodobné, protože krátce na to byla věznice ve Znojmě zrušena a v jejích prostorách se usadily útvary Pohraniční stráže (PS). Nedávno byla osazena Pamětní deska Janu Zahradníčkovi na zdech věznice ve Znojmě. A tak jsme s manželkou zavzpomínali. Svatbu jsme měli naplánovanou na 15. července 1972. Podle nepsaného zvyku jsme i my rozesílali svatební oznámení a tehdy jsme chtěli dát nějak najevo, že nás nezlomili, a že chceme dál žít své životy jinak, než nám říkala oficiální ideologie. Jako formu tohoto sdělení jsme si,  dle rovněž ustálených zvyklostí,  dali na svatební oznámení verš. Byla to  sloka z básně Jana Zahradníčka Návrat ze sbírky Čtyři léta, kterou složil právě ve Znojmě. Onen verš začínal „Manželství sní se - modrá mapa dálky…..Vracejícím se z vězení a války….“

Zase doma

NÁVRAT

Manželství sní se — modrá mapa dálky,

jež blízkostí se stane nejbližší

vracejícím se z žalářů a z války,

až v hlasu ženy slunce uslyší.

Trneš, ta představa co za kouzlo má,

kromě v tvém těle vězněném

že ještě jedenkrát a jinak doma

jsi v ženině světě tajemném.

Z jejích očí jak z otevřených oken

v zelenou propast popatříš,

oslněn znovu paží, šíjí, bokem,

skloněním křehkým, které neslo kříž.

Jablko, růže stokrát lahodnější

z jejích rukou se zdvihnou ke rtům tvým.

Přes vršky v modru, na něž teple prší,

brouzdat se budeš jejím královstvím.

Věci jak hvězdy daleké a krásné —

ta hudba sfér zní v tichu domovem,

kde stromy šeptají si a vzduch žasne

mateřstvím jejím hořce provoněn.

 _{Jan Zahradníček}

Lhal bych, kdybych dnes tvrdil, že jsme neměli určité obavy, aby nás za to strážci totality nenechali potrestat. Dnes již těžko budu hádat, jestli jim to nic neříkalo, protože básně Jana Zahradníčka neznali. Pár našich známých autora veršů poznalo. Dobu tvrdé normalizace i další léta až do listopadu 1989 nám byl duševně Jan Zahradníček a jeho básně silnou oporou. Při prožívání těžkého a komplikovaného Návratu k demokracii, svobodě a mravním hodnotám křesťanství nám pomáhají básně Jana Zahradníčka dodnes. Děkujme Bohu, že dal někomu takový talent a sílu tyto básně napsat. Dnes, s odstupem 40-ti let, to vidíme již spíše romantickýma očima mládí.

Zbyšek Dřevojan, Znojmo.