17.listopad 1989 - jaká a čí to byla revoluce.

Mizivá účast občanů na „oslavách“ svátku 17. listopadu, která byla nejviditelnější v regionech, ukázala hloubku a sílu zklamání nad vývojem uplynulých 22 let a současného stavu naší společnosti.

Přitom je to největší politická, společenská a majetková změna od r. 1948. Revoluce - dostala přívlastek sametová. Ale dnes jako bychom prožívali velkou kocovinu po velkém flámu, navíc na půjčku, kterou teď nemáme čím splatit. Ikonou oné sametové revoluce udělaly západní média Václava Havla. On sám ze sebe svými činy a životem udělal ikonu zrady této revoluce. Nakonec si velice opatrně začínáme připouštět, že totalitní režim neporazil disent, ale obyčejní lidé, kteří mu vypověděli poslušnost. Tak jak to naprosto přesně  pojmenoval Václav Klaus. K jeho závěrům se přiklání i značná část nové generace politologů a historiků.  Vždyť v listopadu 1989 měla KSČ více než 1,5 mil členů a disidentů bylo pár stovek a nikdo je v podstatě neznal. Pomalu se začínají objevovat odborné práce a studie doby po 17. listopadu 1989. Muži Pražského jara nechali své stoupence napospas. Navíc na ně ještě Dubček podepsal pendrekový zákon, který napsal JUDr. M. Čalfa.

Lidé si žili po nástupu Husákovy normalizace své životy se svými malými dramaty i okamžiky štěstí. V ulicích měst bylo bezpečno a národní bohatství se přerozdělovalo v daleko menší míře a spravedlivěji než dnes. I když se to bude zdát z dnešního pohledu trochu nevěrohodné, byl vyřešen bytový problém, skoro každý si mohl koupit auto, i to zboží se dalo obstarat včetně zahraničního v Tuzexu. Po více než dvaceti letech si pomalu začínáme připouštět skutečnou realitu událostí oněch dnů.

To, co nazýváme revolucí, neudělal Havel a jeho muži z disentu. Revoluci udělal kněz Václav Malý jako super moderátor reality show, kterému by mohl závidět i Leoš Mareš. Skutečný život není show ale tvrdá realita. Nepřišel švýcarský blahobyt, ale spíše mafiánský jih. Havel a jeho parta neměly v podstatě žádný program. Jejich hlavní požadavek byl – dialog s režimem. Pád totalit odstartoval Gorbačov. Bez sovětského biče byli naši soudruzi jak beránci. Zápas mezi soudruhy a bývalými soudruhy pokračoval po Helsinkách. To vznikla Charta 77, jejíž role se dnes glorifikuje. Nakonec ale výsledkem dialogu byl super obchod, který s Havlem soudruzi z KSČ udělali. Havel dostal post prezidenta a pseudosoudruzi dostali možnost si své léno rozebrat, tedy zprivatizovat a k tomu generální pardon. Za to připustili k loupání perníčku i pár věrných nebo super šikovných šibalů. Kdo si ještě připomene skutečnou roli, kterou sehrál JUDr. Marián Čalfa coby premiér. První Čalfova vláda dlouho nevydržela. Následovala druhá a třetí. V té druhé byl ještě Vladimír Dlouhý předsedou státní plánovací komise. Potom začalo převlékání kabátů za laskavého přihlížení občanů. To ještě Havel pořád sliboval setrvání na socialismu a navrhoval rozpuštění Varšavské smlouvy a NATO.

Občané nezvonili pro kapitalismus, ale pro společnost bez protekcí, možnost svobodně cestovat a vyjadřovat své názory. Se skutečným programem změny přišel až Václav Klaus. Určitě nebylo v silách jednoho člověka uhlídat tu smečku vlčáků a hyen, kterým udělali prostor Dlouhý, Ježek, Skalický a další.  Revoluce mají různé přívlastky. Té naši dali přívlastky jako ukradená, zrazená, sametová. Nejvýstižnější by byl asi ten přívlastek od Trockého – Nedokončená. Pod dojmem současnosti mě napadá: kdybychom si připlatili nebo dali úplatek, jestli by revolucionáři byli charakternější a revoluce spravedlivější.

Aniž si to jsme dnes všichni ochotni připustit, jsme na začátku té skutečné revoluce. Momentálně to nejhlasitěji řekl Andrej Babiš. Na výsledek snad nebudeme čekat ještě léta.

Omlouvám se laskavému čtenáři za trochu méně uspořádané postřehy doby minulé.

Zbyšek Dřevojan, Znojmo.