Už ani nepamatuji, kdy jsem se na Vánoce těšila. Snad někdy jako malé dítě. Později jsem už mívala Vánoce spojené převážně s negativními pocity.
První hnusný Štědrý den mám spojen s úklidem. Bydlela jsem s rodiči a malou sestrou v novém rodinném domku. Máma byla přepečlivá na úklid. Dokud nebylo vše do puntíku na-klizeno, nemohl začít Štědrý večer. Ten rok místo, abych se dívala o Štědrém dnu na pohádky, jako ostatní děti, jsem odpoledne musela mýt všechny dveře v celém domě.
Později jsem si jako náctiletá přála pod stromeček svůj vlastní foťák. Po nějakých dvou nebo třech letech jsem pochopila, že ho stejně nedostanu. Koupila jsem si ho, až když jsem začala vydělávat.
Potom, když jsem se vdala, mívala jsem alespoň radost, že jsou šťastné o Vánocích moje malé děti. Mateřská však bývala, oproti dnešku, jen symbolická, nikdy nebylo dost peněz na nějaké drahé dárky.
Oboje rodiče nám dávali pod stromeček daleko dražší dárky, než jsme mohli dát my jim. Nejčastěji nějaké spotřebiče do domácnosti a dětem hračky, knížky, ošacení. Když jsem jednou vymyslela pěkný dárek pro moje rodiče, malého ručního robota, který šel postavit i tak, aby se nemusel držet jenom v ruce, protože jsem věděla, že mají jenom skoro třicetiletého robota, který řval tak, že zaléhaly bubínky v uších, s nadšením jsem se nesetkala. Mamka nám ho hned po Štědrém dnu vrátila, že ho prý nepotřebují, ať si ho necháme. Vždy bylo velice těžké vybrat něco pro mámu, co by se ji líbilo. Táta to vzdal, už když jsem byla malá. Jednou jí prý vybral s její sestřenicí kabát, máma byla naštvaná a tak se jí nelíbil, že ho táta hned po Vánocích musel jít vrátit. Od té doby už táta dárky nenakupoval.
Když se vdala sestra, také nám dávala dražší dárky, než jaké jsem mohla dát já jim, jako rozvedená. Dalo mi hodně přemýšlení a hodně času, než jsem pro její rodinu něco vymyslela. Ségra vždy poděkovala, ale stejně jsem se skoro nikdy nedověděla, jestli se jim to líbilo.
Největší trauma ohledně dárků jsem vždy měla při výběru dárků pro svoje děti. Zasloužily by si více. S Vánočními výlety po Štědrém dnu to také nebývalo valné, protože jsem musela myslet na to, abych vyšla s penězi do další výplaty v polovině ledna. Ale tak alespoň byl čas na hraní her a na to být spolu a také v klidu odpočívat.
V neposlední řadě mi vždy vadil ten adventní shon. Úklid, pečení cukroví, nakupování. Nikdy jsem to nestíhala.
Předloni, když jsem jednou po několika letech nechtěla trávit Štědrý den s protivnou mámou, tak mi táta na Štědrý den odpoledne volal, že mámě řekl nějaký doktor na plicním, že má tak zvětšené srdce, že jí zbývá už jen několik týdnů života. Máma žije doteď.
A letos? S matkou a rodinou sestry se nestýkám, dcera se odstěhovala, syn je stále zalezlý ve svém pokoji, z otce mi nemocnice z málo chodícího člověka udělala skoro ležáka (o tom v některém příštím blogu). Jsem vlastně buď v nemocnici nebo v práci. Na nějakou adventní výzdobu jsem si ani nevzpomněla, cukroví nepekla, naklizeno nemám, dárky jsem ještě neřešila. Na co se mám vlastně těšit?
