Když včera Plzeň vyrovnala v 93. minutě zápas s milánským AC, nebyl snad v republice jediný fanoušek fotbalu, který by jí to nepřál. Po celou Ligu mistrů, včetně kvalifikačních zápasů, totiž západočeši předváděli velmi sympatický fotbal, i když zrovna nebyli favority.
Včerejší utkání zřetelně ukázalo sílu týmu kolem trenéra Vrby. Jasně, AC nenastoupilo v úplně nejsilnější sestavě, ale jména jako Pato, Robinho nebo Seedorf jsou známa po celém světě. A podobně jako Barcelony se plzeňští svého rivala nezalekli. Vysunutý pressing, neustálé napadání, důraz, bojovnost, nebojácnost a místami i drzost – to vše bylo vidět v podání domácích. K dokonalosti chybělo už jen málo – zejména pak přesnější koncovka.
Když byla Plzni nalosována skupina taková, jaká byla, věřil jsem, že s milánským klubem uhrají alespoň bod. Věřil, možná to bylo spíše jen zbožné přání nebo sen. Nicméně uběhlo pár minut zápasu a já začal své nároky na Plzeň náhle zvyšovat. Domácí důrazně napadali přihrávky soupeře, neustupovali až na hranici pokutového území a navíc k tomu přidali přímočarost. Ta oba týmy výrazně odlišovala. Hned co se plzeňští dostali k míči, hledali ten nejrychlejší způsob, jak se dostat k brance soupeře. Přechod z obrany do útoku byla fantazie. Přesné míče za obranu, rychlé brejky. Prostě radost pohledět.
Na druhé straně naprosto odevzdaný výkon AC Milán. Bez nápadu, bez myšlenky a snad i bez snahy. Místama se zdálo, že Italové přijeli do Prahy za památkami. Kdyby si kromě pohledů a nadšení z nočního města odvezli domů také debakl 3:0, nikdo by nemohl říct ani popel. Vlastně mohl. Buďte rádi za trojku.
Nebýt dvou hrubých chyb Čišovského, který Patovi resp. Robinhovi naservíroval gól na zlatém podnose, mohlo to skončit o mnoho růžověji. Ale paradoxně tyhle dvě chyby naplno ukázaly, jak moc silná je Plzeň. Ano, chybí ji zkušenosti, to je vidět. Ale dokonale to vynahradí odhodláním a touhou po vítězství. Leckteré týmy by se po dvou rychle inkasovaných brankách složily, ale tenhle mančaft ne. Naopak se vybičoval k fantastickému výkonu. A to nepřeháním. Mělo to je jen problém. Nechtělo to tam spadnout.
Včerejší utkání zřetelně ukázalo sílu týmu kolem trenéra Vrby. Jasně, AC nenastoupilo v úplně nejsilnější sestavě, ale jména jako Pato, Robinho nebo Seedorf jsou známa po celém světě. A podobně jako Barcelony se plzeňští svého rivala nezalekli. Vysunutý pressing, neustálé napadání, důraz, bojovnost, nebojácnost a místami i drzost – to vše bylo vidět v podání domácích. K dokonalosti chybělo už jen málo – zejména pak přesnější koncovka.
Když byla Plzni nalosována skupina taková, jaká byla, věřil jsem, že s milánským klubem uhrají alespoň bod. Věřil, možná to bylo spíše jen zbožné přání nebo sen. Nicméně uběhlo pár minut zápasu a já začal své nároky na Plzeň náhle zvyšovat. Domácí důrazně napadali přihrávky soupeře, neustupovali až na hranici pokutového území a navíc k tomu přidali přímočarost. Ta oba týmy výrazně odlišovala. Hned, co se plzeňští dostali k míči, hledali ten nejrychlejší způsob, jak se dostat k brance soupeře. Přechod z obrany do útoku byla fantazie. Přesné míče za obranu, rychlé brejky. Prostě radost pohledět.
Na druhé straně naprosto odevzdaný výkon AC Milán. Bez nápadu, bez myšlenky a snad i bez snahy. Místama se zdálo, že Italové přijeli do Prahy za památkami. Kdyby si kromě pohledů a nadšení z nočního města odvezli domů také debakl 3:0, nikdo by nemohl říct ani popel. Vlastně mohl. Buďte rádi za trojku.
Nebýt dvou hrubých chyb Čišovského, který Patovi resp. Robinhovi naservíroval gól na zlatém podnose, mohlo to skončit o mnoho růžověji. Ale paradoxně tyhle dvě chyby naplno ukázaly, jak moc silná je Plzeň. Ano, chybí ji zkušenosti, to je vidět. Ale dokonale to vynahradí odhodláním a touhou po vítězství. Leckteré týmy by se po dvou rychle inkasovaných brankách složily, ale tenhle mančaft ne. Naopak se vybičoval k fantastickému výkonu. A to nepřeháním. Mělo to je jen problém. Nechtělo to tam spadnout.
Zdálo se, že osud tomu tak nechce. Ačkoliv frustrace mohla být velká, jelikož neproměnit několik šancí, nastřelit dvě tyčky, dát branku z ofsajdu a pak po dvou jediných šancích soupeře dvakrát inkasovat, není nic příjemného, ale nakonec po jedné z dalších krásných akcí se to podařilo. Žádné velké oslavy. Vždyť fotbal se přece nehraje do 90. minuty. Rychle pro balón a zkusit to ještě jednou. Sympatické bylo, že za stavu 1:2 zahrával Pavel Horváth přímý volný kop a ve vápně soupeře byli všichni hráči včetně brankáře. Jen jediný hráč zůstal na půlce, aby hlídal Pata.
Když už se zdálo, že je všem dnům konec, přišel ten krásný okamžik. Pokud se vás někdo zeptá, co na tom fotbalu vidíte, pusťte mu tenhle zápas. To jsou ty okamžiky, proč fotbal miluje miliony lidí na celém světě. Celý stadion vybuchl nadšením. A že si to kluci zasloužili. A moc.
Hodné pochvaly bylo i pozápasové vyjádření trenéra Vrby. Ten i přes skvělý výkon svého týmy jen bezhlavě nechválil. Naopak vyčetl týmu nepřesnosti v zakončení a zbytečné chyby v obraně, po kterých domácí inkasovali. Jak skromné, profesionální.
Už teď je důvod těšit se na jarní část Evropské ligy. Otázkou však zůstává, na kolik se podaří v Plzni udržet hráče. Zájem o ně bude a ne že ne. Bylo by fér, kdyby nikdo neodešel a fanoušci by si mohli vychutnat pohárové soutěže doma v Plzni v té stejné síle. Ale půjde to asi těžko. Moc peněz je neskutečná a na druhou stranu je třeba chápat, že prodej těchto hráčů je nutný. Do pokladny přibude spousty finančních prostředků a některým hráčům je už i teď český klub malý. Když se s tím ale počká do léta, bude to ideální.
