Nikdy nezapomenu na letní senoseče, kdy jsem kousky suché trávy měla ještě druhý den v horních cestách dýchacích. Proklínala jsem zvířenu, která vyžadovala péči bez ohledu na státní svátky i televizní program. Práce na zahradě pravidelně ignorovala letní prázdniny i příznivé ceny na koupališti. A štěstím bez sebe, že opouštím peklo matky přírody, jsem se jednoho krásného dne odstěhovala do města. O to víc mne zaskočil neovladatelný pud a euforie, s kterou jsem rozšířila řady zahrádkářů.
Ach ta selektivní paměť. Natřela jsem si to na růžovo od března do října a v obchodech vyhlížela roztomilý košíček, se kterým budu skotačit mezi záhony a shýbat se pro plody své práce.
Nedočkavě jsem nakoupila o něco víc semen, cibulek a hlíz než se mohlo vejít, abych navíc zjistila, že něco jsem zahrabala už před zimou. Jak na potvoru to vyklíčilo všechno. Skleróza jemi věrnou kamarádkou. Lilie, které jsem oplakala při placení v obchodě a pak na jaře nad prázdným záhonem , vykoukly o dva záhony vedle. Alespoň se našly. Tedy ono se takhle našlo víc kytek. Některé naopak vůbec.
Neříká se náhodou:čím hloupější sedlák, tím větší brambory?
A tak jsem se k lidovému rčení upnula a očima vytahovala ředkvičky, dobrým slovem resuscitovala saláty a utěšovala rajčata. Zatímco jinde už plodí, má se zhlédla v nějakém gotickém hororu. Alespoň děsí slimáky. Oproti tomu fazolky kinematografie nezajímá vůbec. Vypadají jinak, než pamatuji a krtkují si u země, ale sáček od semen jsem již pětkrát obsedantně prohlédla,přečetla i v cizojazyčných mutacích a vypadá to, že je omyl vyloučen. Asi to fazole fakt jsou.
I přes spálená ramena a odřená kolena od pletí, musím konstatovat, že vyhrávají domácí, tedy plevel. Zatímco má pověst mezi ostatními zahrádkáři byla prvotními výpěstky značně pošramocena, euforie neutrpěla. Vždycky zaplesám nad borůvkami. Zraje jich deset. Ne, keřů. Rybíz také plodí. Neodvažuji se počítat, ale zavařovačky jsem pro jistotu již uklidila. Mrkev má spoustu nádherných listů. Upínám se k fixní ideje, že jednou, možná, snad na podzim bude i pod zemí čím se kochat. Netrhám ji, abych to nezakřikla. Trochu mne naprdla babka na tržnici. Prodávala sadbu cukety. Ne, že by ta kytinka nerostla, to právě zase jo. Ale jsem ve střehu. Jak mi začne okusovat děti, půjde na kompost.
Zrovna o víkendu jsem na jakési bílé místo po amatérském pokusu napodobit Mičurina dosazovala lilek. Půda byla jak beton. Po intenzivním útoku rýčem se mi podařilo vyhloubit důlek pro těch několik vedrem vyždímaných rostlinek.
"Mohlo by zapršet."
To jsem netušila, že neuplyne ani den a mé vroucí přání vyslyší nebe, které se pro mne doslova roztrhne.
Zhruba třícentimetrové kroupy mi udělaly ze zahrádky špenátový protlak. Hektolitry vody proměnily záhony vody v brouzdaliště.
Na rytí je brzo a asfalt je drahý. Nezbývá než s pokorou počkat, jak příroda napraví to, co způsobila.
A ten jeden angrešt, co mi tam zrál, tak ten je asi definitivně v řiti.
Květeno, pro letošek je to remíza. Ale až mne zase přepadnou nějaké neovladatelné choutky, jen tak se nedám.
