Vánoční blog: Stromeček, stromek, strom

Venkovní teploty mne doposud nedonutily zapnout si kabát nebo najít doma rukavicím kámošku do páru. Dokonce i ty vehementně ohrávané koledy v marketech a sob, kam se podívám, nedokázali narušit klidný podzim v mé hlavě. Jen paní u stánku se jmelím nahlodala stín pochybností, který dorazila nedaleko stojící fůra boroviček a smrčků. Vánoce jsou tady. Byl to pro mne vždycky stromeček, který zahajoval Štedrý den, aby ho nakonec s první hvězdou a soumrakem ozdobil nablýskaný a nazdobený jak královská  koruna.

Prvních několik let  jsme se s manželem krčili šťastně a bezdětně v garsonce velikosti cely thajského kriminálu. A protože veškerý zbývající volný prostor vyplňovala naše nehynoucí láska, na smrček už mocnezbývalo. Když jsem ho poprvé viděla, chtělo se mi na toho invalidu usořádat charitativní sbírku. Ale ještě o píď větší a chodila bych se otáčet v noci na druhý bok na balkon. Pravda, vypadal  spíš jak reklama na ekologickou havárii než jako symbol Vánoc, ale zase jsme se do bytečku vešli i my a několik čností pod něj. Dva metry řetězů,něco koulí  a z nejhoršího byl venku.

Ač každoroční přehlídka výpěstků místních lesníků zavdávala na pochyby,zda je to ještě stromek nebo jen imitace, každého z těch podmíráků jsme milovali.

Když jsme se přestěhovali do většího bytu, podvědomě jsme tušili, že tahle křivda v nás musí být napravena. První Vánoce jsme se rozhodně nežinýrovali.  Až do třech králů jsem si z manžela dělala srandu, že nemá machrovat, protože ač hlava rodiny, nesahá smrčku ani po špici. Ale bylo nás pod ním i víc,tak abychom se vešli.

Druhý rok stromek opět povyrostl, stejně jako naše děti. "Už z toho mají rozum, tak ať si to pořádně užijí," prohlásil a já mazala pro židli, abych dozdobila i vršek.

Loni měl stromeček okolo třech metrů. Abych nekecala,bylo to 3,25 přesně. Máme vysoké stropy.Už čtrnáct dní před Štědrým dnem ležel na chodbě pečlivě obalen sítí a plašil sousedy. Čekal na svou chvíli. Elektrárna se cukala  s povolením na jeho rozsvícení, sklárny musely zaměstnat i několik nezletilých dětí, aby do Vánoc stihly dodat mnou vykoupené koule. Dala jsem chladit i švestkové vnitřní mazání, protože mi bylo jasné, že až jednou tu síť povolím,dostanu možná jednou velkou větví do ksichtu, ale i tak to něco ostřejšího bude chtít. Strojíme totiž stromeček na Štědrý den ráno a manželovi nedělá ranní vstávání dobře. V rámci hesla: Co nechceš udělat teď a nejde odložit na zítřek, udělá tvoje žena.

Takže nakonec bylo na mně vystoupat na štafle pamatující snad ještě zrušení roboty a za mohutného kývání usadit špici.

Trpím na závratě. Po švestkovém vnitřním mazání mi připadají výšky vtipné a rozkývu štafle tak, že se dělá blbě zase rodině.

Chtěla jsem ho vyfotit pro představu vedle krabičky od sirek. Ale nějak ty zápalky nebyly na fotce k nalezení.

Letos dostal manžel výstrahu. Takovou tu poslední před popravou. Jelikož mám ještě v živé paměti minulou likvidaci smrku. Když se mi ho s přestávkami podařilo dostat ze dveří konečně alespoň na chodbu, napružené větve vystřelily nemilosrdně asi tunu jehličí po celém bytě. Na točitém schodišti smetl z parapetu několik květináčů s rostlinami, které jsem si hodlala popravit sama láskyplnou péčí.

Nadešel den D. Zítra jede manžel pro stromeček. Budu neústupná. Chci stromeček panelákových rozměrů. Takový, který na Tři krále v pohodě protáhnete klidně oknem. Smrček, který klidně odnesu aniž bych vypadala jako obět lesní kalamity.

Ale ať bude, jaký chce, vím, že bude vonět. A jako každý rok budeme u zdobení na Štedrý den ráno věřit, že tyhle Vánoce budou zaručeně ty nej.