Má neustále hladová karta na MHD, cena pneumatik letních a rozměry těch mých mne přesvědčily, jak báječný nápad bude pořídit si bicykl. Budu tak šetřit šrajtofli, přírodu a snad konečně tedy budu eko i efektivní dohromady. Nevím, jestli je k tomu potřeba ještě i minerálka, ale pro začátek to zkusím bez ní.
Tedy víc než kolo připomíná spíš zemědělský stroj na jednocení řepy. Průměr kol má menší než vehikl mé osmileté dcery a přední brzda upadla po pěti metrech. Světlo visí na jednom drátku ale opticky to vylaďuje celkově nesouměrný vzhled díky chybějícímu pedálu. Pud sebezáchovy můj čerstvý cit k tomuhle Quasimodovi nestihl přetlouct, takže jsem vyrazila do servisu. Kolmo.
Říká se, že jízda na kole je jako sex, to nezapomenete. Nebo naopak? Pro jistotu jsem kolo dovedal až dolu pod náměstí, do parku. Když jsem se ujistila, že jsem na uplné rovince a rovnější už nenajdu, nasedla jsem.
První opilecké metry se brzy změnily v celkem plynulou jízdu. I přes opovržlivé pohledy ostatních cyklistů na o dvě století vymakanějších bicyklech mi stouplo sebevědomí. Park skončil a já směle vjela do silničního provozu.
Milým překvapením bylo, že oproti reflexu zpomalit a přikrčit se při průjezdu okolo radaru, si mě na kole žádné měřidlo nevšímalo. A to ani, když jsem tempo slimák zvýšila a začala předjíždět pěší.
Bohužel jsem řidičem příliš dlouho a při objíždění překážky jsem hledala pod řidítky blinkr. Marně. Nenašla jsem ani rádio, klimatizaci a chyběl mi držák nápojů. I přesto jsem si kupodivu začala cestu užívat.
Kochala jsem se ubíhajícím městem ačkoli odfláknutá práce silničářů mi dávala tušit, že sedlo je pánské a pérování ztratilo někdy mezi druhou světovou a pádem berlínské zdi.
Pánovi v servisu jsem očividně žádostí o opravu kola vylepšila den a prodloužila život. Taktně jsem mu vysvětlila, že na něm hodlám jen jezdit do práce, kterou vykonávám zásadně za bílého dne, nepojedu v kuse dál než tři kilometry a mám mizernou životní pojistku. Tím byl stanoven rozsah prací. Mám se prý stavit v neděli. . .
Když už jsem díky svému nápadu odložila podpatky a minisukni, půjdu ještě dál a pořídím si nějakou epesní reflexní vestu. Víc lidí už vyděsit stejně nemůžu a alespoň nebudou děsit mě ti, od kterých doposud dělila masa plechu, skla a šťavnatých poznámek.
Jo a investuji do dámského sedla. Na tomhle nenecházím pozitiva ani šest hodin od sesednutí.
