Snad pohan ve mně, snad jarním sluníčkem vyvolaná žízeň po pivu z kelímku nebo jen zimou vyhládlé tělo toužící po opečeném špekáčku, mne každoročně vyhání k ohnivým hranicím v den pálení čarodějnic.
Nebudu zapírat,pocházím z vesnice a na čarodějnice mám spoustu pěkných vzpomínek. Jako jednu z mála veřejných akcí jsem je měla povolenou. Na rozdíl od prvomájového průvodu nebo recitace na oslavách VŘSR v místním kině.
Nebylo to jen vzrušení z nočního dobrodružství za svitu ohňů. Byla to první pusa od spolužáka na obecním hřbitově. A také seznámení s prapodivnými míchanými drinky s ještě podivnějšími názvy v provizorní hospůdce na návsi. A ta rána s hromadou permoníků v hlavě …..
Zajímavé je, že ani generacemi získané a prověřené zkušenosti neodrazují mládež dnešní, která smíchává obsahy kelímků se stejnou samozřejmostí jako odehrávají šestnáctiletí týpci „dospělácké“ výstupy u výčepu.
Těším se jako tenkrát. Dlouhý den je delší než kdy jindy a setmění tak daleko. Jsem nedočkavější než ty děti, které se stokrát zeptají, kdy už. . .Jako vždy u nás organizuje pálení čarodějnic sbor místních dobrovolných hasičů. Jelikož je to víska malá, požáru chudá, berou poslední duben skutečně vážně. Už od odpoledne pečlivě hasí žízeň a hlídají nedočkavce, kteří by jen škaredým pohledem chtěli zavadit o jejich hranici.
Konečně…. První plameny a oblak dýmu napoví, kde skončily sjeté zimní gumy velitele sboru. Mládež na mezi přestanou zajímat kelímky s pivem, které jsou kolikrát omylem převrženy nohou během činnosti uplně jiné. A ti nejmenší honem honem přistrčí špekáčky k plamenům, než budou zahnáni do postelí.
Nebe tmavne. Vzduch plní horko z hranice, která stravuje lačně polena jedno za druhým a pravidelný rytmus prověřených songů Michala Davida a Kabátů. Hodina pokročila a hladina alkoholu dovoluje na tuto prapodivnou směsku hudby rozjařeně tancovat a nadšeně skandovat jméno „dýdžeje“. Zřejmě letos výjimečně nezaprší, takže uslyším možná i čtyřikrát, že „sbírá céčka“.
A víte, co? Stejně se těším. Oheň bude hořet celou noc.Dám si pivo, špekáček a budu třeba jen tak tupě zírat na jiskry létající vysoko do nebe, hasnoucí v chladném vzduchu poslední dubnové noci jak světská sláva.
