Na prahu dospělosti

Můj synovec právě oslavil osmnácté narozeniny.... Dlouho jsem nevěděla, co bychom mu měli na oslavu přinést.

  Ono se to tak nabízí, že člověk na prahu dospělosti by ocenil klíčky od auta. No problem.  Ale nechtěla jsem ho zklamat zjištěním, že se konají jen ty klíčky, auto nikoliv.

Flaška nepřipadala na oslavu za dohledu rodičovstva v úvahu a tak jsem začala usilovně přemýšlet, co charakterizuje tu tenkou čáru mezi hrou na dospělé a skutečným světem nás loserů, co už mají osmnáctku za sebou a ve všech ohledech jim došlo, že není úniku.

Plna čerstvých dojmů z novoročního úředního kolečka, kdy jeden do poslední chvíle neví, jestli je jednou nohou v kriminále nebo pod mostem, jsem mu chtěla věnovat  sbírku formulářů nebo předplatné parkovacího místa před sociálkou a finančním úřadem. To neprošlo. Úřednice neměly pro mé dobrodiní ani špetku  pochopení.

Při úvaze nad skutečným rozdílem mezi  rájem dětství a peklem dospělosti, kdy mi  děti vytrvale huntovaly ušní bubínky a nervovou soustavu, mi došlo, že fajn dárkem by byl karton prezervativů. Bylo by škoda na tom prahu dospělosti dostat dveřmi mezi oči.

V kině už dávno nevadí věk. Nebo alespoň ne tak jako nahrávat si na mobil premiéru. V hospodě kontroluje občanku už jen městská policie při výročních akcích. A žákovskou knížku si podepisuje snad každý školák od druhého stupně sám. No, moc jsem nepokročila….

Vlastně největší dárkem je takové zplnoletnění  a právní samostatnost dítěte pro rodiče. Gratuluji.  A to by flašku chtělo.  Naše rodiče můžou sice proti konzumaci alkoholu též prskat, ale my víme, že je to jen z lásky a setrvačnosti.

A synovec? Vyloupím knihkupectví.  Kniha je totiž jedinečným symbolem osmnáctých narozenin. Jako děti sníme o tom, čím a jací budeme, abychom  v dospělosti k fiktivním příběhům utíkali v čase, kdy skutečnost dohání naše představy.

Všechno nejlepší, Michale.