Milý Ježíšku, já už nikdy...

Nebudu zlobit? To jsem četla v dopisech od dětí trojmo, ale vysvětlila jsem jim, že lhát se nemá, takže to zcela sebekriticky odvolaly.

Už nikdy nebudu péct vánočku. Tu letošní jsem opět naházela tvrdou labutím. Protože Markétka nejí rozinky, Jurášek nemá rád kandované ovoce a Tomášek nejí mandle. Takže upeču sladký suchý chleba z devíti pramenů, holý jako dětský zadeček, bez rozinek, mandlí a kandovaného ovoce, protože přeci všechny miluji a co bych pro ně na Vánoce neudělala, že. Každý si dá jeden kousek. Markétka se mě zeptá, proč v tom není kandované ovoce, Jurášek bude hledat rozinky, Tomášek nesní ani ten jeden kousek, protože žije ze vzduchu, skoro nejí a stejně roste. Nás, co kyneme i z výparů z trouby tím štve stejně jako třetí den tvrdá vánočka, kterou jsem upekla s láskou v duchu všech  tradic.

Už nikdy nebudu k obědu dělat vinnou klobásu. Tenhle zvyk přinesl do naší rodiny manžel. A byl to on, kdo mi jí pro příště navždy slavnostně odpustil, když viděl, jak se opět nad vánočně prostřenou tabulí dávím. Já to prostě nedávám. Zkoušela jsem toho bílého hada nakoupit u rozličných řezníků, z jiných zdrojů, péct v trojobalu, v těstíčku, pomalu, zprudka, na pánvi, v troubě….prostě se dávím. Děti vždyť ohlodaly trojobal, ale od té doby, co jí dělám na sucho, drží půst a vyhlíží zlaté prasátko.

Už nikdy nebudu dětem vyrábět měkkouše. Nevím, jak jinde, ale měkké dárky milujeme. Vždycky se snažím dětem, krom všech těch užitečných a potřebných věcí, o které si sice nepsaly, ale Ježíšek ví, že je budou potřebovat, zabalit i něco vyloženě zbytečného, nepotřebného, zato hřejivě roztomilého. Ponožky neumím, takže háčkuji zvířátka, malé hračky. Tomášek dostal letos jezevčíka. Chvíli hledal hlavu, pak pochopil, že kouká do druhého konce, ale dobře to dopadlo. Pochyby jsem měla u sněhuláka pro Juráška. Dokud byl jen tři sněhové koule z chlupaté vlny, byl roztomilý. Když jsem mu doháčkovala obličej, začal mne děsit. Zabalila jsem ho do dárkového papíru, ale husí kůže nezmizela. Děti se alespoň během nadílky pobavily. Duch vánoc mne posedl stejně jako ďábel škleb toho háčkovaného sněhového muže, takže mi ani nevadilo, že se děti baví na můj účet. Pak jim došlo, že to nejsou hračky koupené, ale vyrobené a komu se vlastně smějí…. Smály se dál. Děti umí být kruté.

Už nikdy neřeknu tchýni, že mi může dát krabičku cukroví. Krabička říkám titěrné bedýnce s degustační sadou čajového pečiva. Tchýně tak nazývá dortovou krabici narvanou tak, že nejde zavřít. Nezbývá než poděkovat s úsměvem a doma to přisypat na další horu cukroví, kterou jsem upekla. Labutím to nedám, zavolaly by na mne Martu a Srstku. Do mrazáku to nedám taky. Když to nikdo nechce v prosinci, pochybuji, že to bude chtít v červenci. Pozvu někoho na návštěvu a nabídnu ke kávě.

Už nikdy nebudu zvát nikoho na návštěvu. Hlavně ne ty, kteří přinesli cukroví.

Už nikdy se nebudu vážit před Vánocemi. Nebo po nich, to je jedno. Nejde o váhu, ale o ten rozdíl mezi jednotlivými váženími. Kazí mi chuť k jídlu.

Už nikdy nebudu vyrábět adventní svícen z extrémně hořlavých materiálů. Pouze z hořlavých materiálů, které během hoření nečadí, nekapou, netaví se a nevyvinou teplotu takovou, že by se začaly hroutit a deformovat i struktury běžně užívaných materiálů v bytě nebo v kanceláři. Já vím, milý Ježíšku, že jsem to říkala i vloni, ale dva požáry za sebou mi skutečně stačí. Já nejsem nepoučitelná, jsem jenom nenapravitelný optimista a vím, že tentokrát to prostě nechytne.

A už nikdy ti asi nebudu nic slibovat. Určitě budu zase za rok na měkko, takže zase budu zlobit a udělám všechno to, co už jsem se zařekla, že nikdy nikdy. Protože si určitě někdo vzpomene, že by rád domácí vánočku a k obědu vinnou klobásku. A kdyby byl jeden jediný….jsou Vánoce.

Posednutí duchem Vánoc přeji i Vám všem, i když trochu se zpožděním. Je to stav podivné nepříčetnosti, která nás nutí milovat všechny a vše. A můžeme litovat zuhelnatělého adventního svícnu, nabraných kil nebo nepovedeného dárku. Nikdy nelitujme ale ničeho, co jsme udělali z lásky.