Mám vokno...

Chybí mi několik týdnů života a za žádnou cenu si nemohu vzpomenout, kde jsem je prošustrovala. Jen co jsem každoročně zasponzorovala školu, vykoupila papírnictví a uklidila plavky, začala jsem se těšit na dušičky. Nebo ten helouvín,pokud chcete. To je jedno. Prostě ten čas, kdy v mém oblíbeném marketu vymění regál s cereáliemi za hřbitovní svíce a plastové květy. Na ulicích před květinkami a zelinářstvím bývají vyrovnané šiky věnců a venečků z šiškoví, slaměnek a chvojí a chryzantémy s obrovskými kulatými květy. V zahradách vykukují oranžová břicha dýní, které děti lačně zakrátko vykuchají, aby svícemi postrašily noční chodce a posvítily na cestu duším.

Jenže už když mi husí kůže v šortkách po ránu dřela lýtka jak smirkový papír, zakopl můj zrak o prvního čokoládového Mikuláše. Já ještě sháněla kružítko, když se bez milosti ocitlo v sekci : „posezónní výprodej“ a jeho místo zaujal vysmátý  čokočert z loňských zásob.  Kde ještě před pár dny stály aktovky, svíjí se dnes klubka řetězů a oprášené kolekce vánočních ozdob. Až tam hodí cédéčko s koledami, asi mi definitivně rupne cévka v mozku.

Kde jsem byla, když se prodávaly svíčky a hřbitovní vosková flóra?  Kdo vystřihl tu část, co je mezi aktovkami a plastovými smrčky?

Pohled do kalendáře mi říká, že letos ještě rozkvetou hřbitovy světýlky a záplavou listopadek. Stejně jako pocit, že mrtví už nevydělávají. Nu což.  O to víc snad budou blížící se Dušičky záležitostí srdeční oč míň budou letákovou akcí.