Krize identity

Tak si tak bilancuji a nevím, jestli bych měla mít napečeno nebo našlápnuto ke kariéře... Bože můj, je jedenadvacáté století, musím být svobodná, emancipovaná, kariéru, rodinu, milence i manžela v malíku s dostatkem volného času na charitu, domácí úkoly, dámské jízdy i adrenalinové sporty.

Ne ne ne, je jednadvacáté přetechnizované století, žen v kalhotách bylo dost. Je na čase oprašovat rodinný krb, manžela a položit život na oltář čisté spokojené domácnosti a poctivé stravy. Ale, co když ta čistá domácnost poničí přírodu?

Omyl, je 21. století a jediným způsobem, jak přežít, je kupovat biopotraviny, studovat moudré časopisy, léčit se zásadně bylinkami, děti krmit biokašičkami a biomlíčkem, protože jen tak bude má rodina, střed mého vesmíru, zaručeně happy a budeme Ti nejsluníčkovější lidé.

 Ještě bych se mohla na vysokých šteklích odpotácet objet svět, vyšlapat si kariéru, a když čistě náhodou z nějaké obchodní schůzky vzejde potomek, zaplatit nějakou vysoce specializovanou chůvu nebo multijazyčnou školku. Jů, tolik možností, tolik škatulí a tak málo času...

A co se na to vybodnout. Je mi celkem jedno, jak si udržují postavu vyfotoshopované modelky z titulních stran, jak si vyrobit nejchytřejší dítě, jak vybrat nejlepší školu, jak uklidit koupelnu nebo sbalit pana Božského v pěti krocích, jak se alternativně zbavit hemoroidů nebo exmanžela. Je mi šumák, že moderní žena na mateřské studuje, kupuje jen schopnosti rozvíjející hračky nebo pořádá dětské párty i rodinné pohřby se stejnou lehkostí a elegancí.

 Ano, jsem jezinka hubatá a paličatá, ale vím, co chci a vím, jak toho dosáhnout. A jsem také šťastná tam, kde jsem, protože to mám takové, jaké jsem si to udělala. Pramálo se starám o to, jestli mi to společnost schválí, jestli je to in, genderově vyvážené, politicky korektní, sociálně pozitivní, komunikačně vyvážené, dostatečně demokratické nebo ekonomicky efektivní... moment, uklidím slovník. Škatulky jsou marné, každá rodina i žena je unikum. Jestli dělám doma všechno, nebo nic? Jestli jsem emancipovaná, nebo domácí pipina? Jestli dbám víc o sebe, nebo o mužíčka? Mám větší přehled o módě, nebo o svých dětech? Od všeho kousek a od ničeho nic. Jsme lidi, ne štítkem polepené a zařazené krabice na poličkách kabinetu. A lidi se domluví.

Navíc jsme rodina, takže se domluvíme rádi a k většinové spokojenosti. A až budu mít já nebo kdokoliv jiný pocit, že stojím na tekutém písku... máme dostatečný prostor ze zajetých kolejí vyjet, problém vyřešit a něco změnit. A jaká je moje přirozenost? Jsem žena a ráda se tak cítím se vším, co k tomu patří... a že to není vždycky pohádka. Jenže ty špatné, ještě raději ty dobré chvíle a jejich střídání mi dávají hmatatelný pocit reality.

Vím, že když budu chtít vypít s chotěm čajíček na zápraží, nosit kalhoty nebo byt pokrýt titěrnými paličkovanými dečkami, vyřeším si to s rodinou, ale žádný magazín s chytrými články na stránkách z křídového papíru si na radu zvát nebudu. Jsme lidi, ne exempláře v lihu naložené.