Není nad to si odpočinout od dětí a denního shonu jednou za čas v útulném hotýlku na horách. Jeden by neřekl, jak snadno dá ten řídký horský vzduch zapomenout . Potom, co mi masér rozložil záda na součástky a horký rašelinový zábal opotil mé oční bulvy zevnitř se odpočívalo vskutku krásně.
Lebedili jsme si jednoho rána nad kávou u snídaně a přemýšleli, jestli nebudeme dělat dopoledne nic nebo se budeme válet ve vířivce. V jeden okamžik do jídelny nastoupila jakási německá rodinka. Neupoutali mou pozornost rámusem ba naopak. Obě jejich holčičky zapluly do svých židlí tiše jako pěny. Snídani, kterou před ně rodiče položili, snědly bez jediného slova, kapky, drobku… Byly jako dvě porcelánové panenky. Měla jsem nutkání zabalit je do hedvábného papíru a doma vystavit na poličku. Jako dva andílci s blond vlásky z jiného světa se tam zjevily, seděly,tiše ukusovaly svůj loupák a upíjely kakao.
Procitla jsem do reality. „To není možné. Určitě mají v kakau diazepam. Ti naši by si šli po krku už u pečiva a to nemluvím o těch titulech, které by si vyměnili, drobcích , kam se podívám a pocintaném ubrusu.“ K mé smůle byly holčičky z masa a kostí. Viděla jsem jednu se nadechnout. Chtě nechtě jsem spatřila důkaz, že to jde: vychovat z dítěte člověka, který by mohl být bez obav vypuštěn mezi ostatní svého druhu.
Jsem hrozná matka.
Káva mi počínala na patře hořknout a zprvu nadýchané pečivo vázlo v krku. Andílci se zvedli od stolu a počali zkoumat jídelnu. Vysokým hláskem se vyměňovali dojmy, které sbírali občas i po čtyřech pod stolem a mezi bufetovým pultem a kuchyní. Tu zachrastilo nádobí, občas nadskočila servírka. „Vida. Ti moji sice mají slovník čtvrté cenové a chování stáda opic, ale respektují, že si nepřeji, aby se váleli na zemi v restauračních zařízeních. Dnes ani v budoucnu.“
Remíza. Jako matka jsem průměr. Nic moc, ale nějak s tím vyžiji.
Pomalu jsme dosnídali. Rozhodnutí padlo na sladké nicnedělání ve vířivce. Byla jsem rozhodnutá ležet tam , dokud nebudu mít krabatou kůži na rukách a zapomenout rozmrzelost z připomínky mých mateřských přešlapů.
Holčičky nabíraly na intenzitě hlasu i rychlosti pohybu. Plyšový králíček jednoho andílka chvílemi levitoval nad stolem, kde zbytek rodiny nerušeně snídal. Servírka s tácem plným skla pro jistotu stůl obcházela obloukem. Zrovna, když jsem chtěla uzavřít své myšlenkové pochody něčím jako: „není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ a spokojit se s průměrem, přistál králík v matčině kávě. Mé pochroumané sebevědomí dostalo rašelinový zábal . Tak tohle by si naši neriskli.
Jako matka jsem naprosto skvělá.
Evoluční řetězec mého rodičovského sebevědomí má bohužel tvar kruhu. Končí a začíná s další cizí rodinkou, řádkem v žákovské, dnem ve školce. . . Já bláhová si totiž jednou kdysi dávno nad pozitivním těhotenským testem myslela, že dostanu škopkem do hlavy a najednou mne prostoupí všeobjímající mateřská láska a bude vymalováno. Nebude. Teprve ty pochyby a fakt, že nemají konce jsou tím, co především vystihuje, že jsem matkou.
