Když darujete rodiči do důchodu jeho první počítač, zaděláte si na spoustu bezesných nocí, několik šedin a sem tam žaludeční vřed. Když si jednoho dne pomyslíte, že to nejhorší máte za sebou, rodič vás překvapí.
Nedávno mi volala mamka, že má potíž s přihlášením do mailu. Když jsem jí ho zadávala, bylo mi jasné, že nějaké složité výrazy, které by sice zvýšily úroveň zabezpečení, by jí na druhou stranu dokonale otrávily celý internetový svět. Logicky jsem jí tedy zvolila coby heslo jméno její kočky. Přeci jen s námi to zvíře bylo více než dvacet let, tak má alespoň pomníček.
Nevím, co se stalo. Moje maminka je na internetu sice velmi obezřetný důchodce, avšak její neznalost angličtiny, poněkud rázná povaha kombinovaná s aristokratickou nonšalancí z ní dělá občas neřízenou střelu. Už jsem si zvykla na volání o pomoc ve stylu: „ Něco to chce, nevím co, tak jsem to smazala.“
Je to právě pár dní, co si zablokovala přístup k poštovní schránce. V reálu jejího skromného života v podhůří Orlických hor se nedostat ke schránce znamená v čase sněhové nadílky vzít hrablo a proházet si cestu. V době internetu…konec.
Od sebe jsem se připojila. V hrůze, co všechno stihla smazat, zrušit, přenastavit mne jímala hrůza. Zrovna nedávno totiž při technických potížích apelovala tak dlouho na lepší stránku notebooku a hledala slabší místo jeho zákeřné duše, až si počítač vyžádal tovární nastavení a ona varování propříště ignorovat varování.
Už jsem se radši neptala co dělala a proboha, proč to dělala a byla jsem ráda, že stačilo vyžádat si heslo nové. Proč měnit ověřené, zadala jsem opět jméno kočky. Tentokrát žijící. Rozverně tedy volám mamce obratem zpět: „Mami, Seznam zjistil, že tvoje kočka už je dávno mrtvá, tak jsem musela přiznat, že už máš Angrešta. Heslo je teda angrest.“
„Fakt? No nekecej, já myslela, že když už to jsou tři roky, že je to promlčený.“
Nic jsem neříkala, protože mne naprosto odzbrojila mamčina bezmezná důvěra vůči světu internetu a snad i vůči mně. Snad to byla i ta radost v jejím hlase, protože se dostala konečně ke všem svým spamům a pozvánkám na mejdany, že zřejmě nechtěla ani přemýšlet nad tím, kde Seznam.cz získává informace o úmrtích domácích mazlíčků.
Zle jsem to nemyslela. Heslo snad už do příště nezapomene, protože kdykoliv sedí u počítače, to vypelichané obézní zvíře se jí válí na klíně.
Koneckonců rodiče a děti by si měli věřit. I přes ta občasná šprťouchlata, co spolu hrají. Důvěra v rodiče dává jistotu prvním krůčkům dítěte. Dovoluje mu poznávat svět, učit se a vyrůst v dospělého člověka. Důvěra rodiče v dítě mu dovoluje nechat ho dospět a sám moci důstojně přijmout ovoce svého věku.
A ve všech směrech platí okřídlené „Důvěřuj, ale prověřuj.“
Důvěra jednoho v druhého je takový obláček, na kterém se vznášíme. A je tak lehoučký, že čas od času zapochybujeme, jestli tam ještě je. Pak si na něj musíme sáhnout a jako v obchodě s matracemi při výběru nové ho trochu pozlobit a zavrtět se na něm. Ucítit ho. Abychom uvěřili, že tam pořád s námi je.
