Jelikož blog.cz nefachá, respektive tam nejdou přidávat nové články (patrně je systém přetížen novými články nadějných patnáctiletých blogerek o Džastynu Bíbrovi), přidám a doufám, že vyjímečně, tento článek sem.
Mikuláš je taková hezká tradice, kdy děti odnese čert, jelikož zlobily a rodiče mají pokoj. Tak by to alespoň fungovalo v ideálním světě. V ideálním světě se však nenacházíme. Místo toho, aby zlobivé děti odnesl čert, tak rodiče zlobivým dětem nakoupí tuny čokolád a přivedou děti do cukrového deliria. V našem případě to bude navíc první svátek zaměřený na dítě, a proto byla zjihlá Nataša nadopovaná mateřskými hormony jak utržená ze řetězu.
Den před Mikulášem se koná každoročně u Nataši v práci dětská besídka, kde se na půl dne sejdou v zasedačce pracovníci s dětmi, aby oslavili svátek tohoto svatého muže obžerstvím a třemi hodinami poslechu dětských říkanek přesně tak, jak by si to přál sám Mikuláš. Zaměstnavatel se navíc plácl přes kapsu a vedle převlečeného Mikuláše, čerta a anděla je na besídce i občerstvení. Okoralá bublanina a dvě lahve neperlivé vody slibují legendární akci.
Nataša nehodlala nic zanedbat a byla si vědoma toho, že Čeněk od tohoto svátku mnohé očekává a pokud se jeho představy nesplní, bude mít zničené dětství a v dospělosti bude chodit k psychologovi a utrhávat nožičky štěňátkům. Čeněk sice nemá ponětí, která bije a nejradši by se celý den dávil igelitovou taškou anebo mlátil pantoflem do zdi, ale na Mikuláši určitě lpí. O tom podle Nataši není pochyb. Hnaná nutkáním nezklamat své dítě, pobíhala Nataša po obchodech a dravě nakupovala vše, co jí přišlo pod ruku. Tedy, respektive Nataša nepobíhala. Přikázala mě, ať pobíhám a sháním dárky pro malého Čeňka. Prioritou číslo jedna a alfou a omegou celého tohoto svátku byla hrací hůlka Magic stick power level, na kterou onehdá zahlédla reklamu a usoudila, že tohle je přesně to, co Čeněk chce a musí mít. Je to jakýsi nesmysl, kdy na plastové hůlce visí z každé strany na provázku plyšový nesmysl, který při doteku hraje děsně nahlas různé melodie.
Mikuláš je tedy bezvadný svátek. Když vstávám ráno o půl třetí a ospale skáču kolem dítěte, není nic lepšího, než na osmou s kočárkem naklusat do města a obrážet obchody a hledat debilní hrací hůlku Magic stick power level. Po celodenním hledání jsem něco na podobné bázi báječné magické hůlky našel a odešel domů zemřít. Doma mi Nataša vyčinila, že to, co jsem koupil, není ona nadsvětová a revoluční hrací hůlka Magic stick power level, ale jakýsi padělek. Jsem totiž flákač a vůbec ji neposlouchám. Zítra tedy na osmou naklušu do města znova a tentokrát je ode mě vyžadována opravdová kouzelná hůlka.
V den Mikulášské besídky bylo vše připraveno. Magická hůlka se mi napotřetí podařila zakoupit, a tedy se naskytl prostor pro mírnou radost. Prostor pro mírnou radost narušil Čeněk, který se podle Nataši již nemohl dočkat besídky, a proto nemohl dospat. Když Čeněk nemůže dospat, znamená to, že je celou noc vzhůru a je z toho nasranej. Nasranej a nevyspalej Čeněk kolem sebe kouše, skáče v postýlce, řve a zahazuje dudlík. Jakmile zahodí dudlík, je nasranej, že nemá dudlík a začne vřeštět. Tolik tedy k mému prostoru pro mírnou radost.
Odpoledne jsme ve sváteční náladě vyrazili k Nataše do práce. Před odchodem proběhl ještě konferenční videohovor s Natašou, která dávala instrukce ohledně oblékání, aby Čeněk nedělal u ní v práci ostudu. Mému vkusu se tady totiž nevěří. Jakmile byl Čeněk schválen arbitrem vkusu a módní policií Natašou, sbalil jsem dárky včetně stupidní magické hůlky a vyjeli jsme s Čeňkem na besídku.
U Nataši v práci jsme zaparkovali kočárek v kanceláři a začala jatka. Kolem Čeňka se seběhlo celé patro spolupracovnic a tento malý chudáček koloval z ruky do ruky, kde byl od každé ocicmáván, osaháván a obudlikybudlikyován. Já jsem stál v koutu a nikoho jsem nezajímal. Nikdo mě nepozdravil a jedna lačná kolegyně mě při vášnivé tlačenici ve frontě na Čeňka strčila na zem, kde jsem byl skoro ušlapán. Hezký to bylo.
Jakmile se samice nabažily mláděte, mohlo se vyrazit do zasedačky na besídku. Nataša pyšně třímala nad hlavou Čeňka, zatímco já se tiše v přítmí potácel za ní s pytlem plným dárků. V zasedačce propuklo pravé a nefalšované peklo. Místnost narvaná harantama, kteří dělají hluk, pobíhají, rvou se mezi sebou a pak řvou, nebyla mou oblíbenou místností. Postával jsem vedle Nataši na kraji místnosti a snažil jsem se být v myšlenkách na lepším místečku (třeba ve vězení anebo na dně sopky). Z ničeho nic se z druhého koutu místnosti s hurónským řevem přiřítil malý roztomilý pětiletý Artík, syn generálního ředitele, a vší silou mě kopnul do holeně. Už jsem se chystal, že malého pětiletého roztomilého Artíka, toho hajzla rozmazlenýho, přetáhnu židlí anebo ho prohodím oknem, ale Nataša mě zachytila a významně mi pokynula. Rozumím. Pohladil jsem malého Artíka a nazval jej šikovným. Načež mi Artík dupnul na nohu a utíkal šířit radost dál po místnosti.
Řev a povyk dětí se neustále stupňoval. Když už to vypadalo, že místnost co nevidět exploduje, přiřítil se do místnosti čert a začal nahánět děti. V tu ránu se místností rozprostřelo božské ticho pročísnuté občasným tichým zavzlykáním. Pane jo, čert je pašák. Čerta mám rád. Od té doby byl klid a mě napadlo, že si taky domů pořídím takového čerta.
Jakmile čert zjednal pořádek, dorazil do místnosti i Mikuláš s andělem a mohlo se nadělovat. Mikuláš se posadil na židličku a volal si k sobě děti, aby jim dal nadílku a poklábosil s nimi. První na řadu šel Čeněk. Čeněk nejevil žádné náznaky zájmu o dění kolem sebe a žužlal mi tkaničku od mikiny. Mikuláš si ho přebral, důležitě si ho posadil na koleno a začal s ním rozprávět:
Mikuláš: „Jak se jmenuješ, chlapče?“
Čeněk: Sedí a kouká
Nataša přispěchala k Mikulášovi: „Jmenuje se Čeněk.“
Mikuláš: „Ahoj Čeňku. Jestlipak jsi byl hodný“
Čeněk: „Brrr, bluee, brm brm brm brm“
Mikuláš: „Aha a umíš nějakou básničku?“
Čeněk: Poblil se
Mikuláš: „Ale chlapče, takhle ti Mikuláš nedá dárky“
Čeněk: Poblil Mikuláše
Mikuláš: „Tohle od tebe není hezké“
Čeněk: Začal řvát
Následně nám Mikuláš odevzdal řvoucího Čeňka a tím pro něj besídka skončila. Nataša mu předala ještě dárky včetně magické hůlky Magic stick power level a mohlo se jít pryč. Ještě jsem počkal na Malého Artíka, který šel hned po nás. Malý Artík brečel a když se ho Mikuláš zeptal, jak se jmenuje, tak se pomočil. Koukám, že to takový hrdina nebude. S pocitem zadostiučinění jsem vzal Čeňka i s jeho dary, které mu byly úplně ukradený (hlavně, že jsem musel tři dny pobíhat po městě a nakupovat dárky, aby chlapec nebyl smutný,) a jeli jsme domů. Doma Čeněk báječnou kouzelnou hůlku Magic stick power level hnedka z první zlomil a urval jeden plyšový nesmysl a tím pro nás Mikuláš skončil. Už se těšíme na Vánoce.
Článek je z mého tématického blogu http://fotruv-denik.blog.cz/
