Žiguli - malý tank z Ruska

Jako malá holka jsem vyrůstala v socialistickém systému, kde vůz Lada patřil k těm lepším. Můj tatínek si rád kupoval nová auta a tak si pamatuju, jak jsem jednou přišla ze školy a viděla před domem krásné, nové, červené auto. Byla to Lada 1500, ve městě jich jezdilo jen několik. Ve škole mi všichni záviděli, jejich rodiče buď neměli auto žádné, nebo měli jen starou škodovku či fiata.  

Vzpomínám, jak mě a bratra vzal táta na dovolenou do Maďarska. Někde u Györu si táta nevšiml jedné škodovky 120, měla takovou béžovošedou barvu a téměř splývala se silnicí. Když ji spatřil, už se nedalo střetu předejít. Pamatuju se, jak jsem "brzdila" vzadu s ním a kdybych tam měla brzdy, asi bych to i ubrzdila. Tenkrát ještě nebyly bezpečnostní pásy povinné vzadu a já se jen držela sedadel přede mnou. S hrůzou jsem viděla, že srážce se nedá zabránit. Pak už bylo jen obrovské PRÁSK...

Když jsem se probrala z šoku, táta zjišťoval, jestli mi něco není. Na první pohled mi nic nebylo, jen se kolem mě válelo pár klubíček mohéru, nějaké klobásy, maďarský chleba a meloun.  To až po 20 letech se zjistilo, že se mi vybočila páteř (jak je dobře, že dnes jsou bezpečnostní pásy povinnou výbavou).

Čelně jsme narazili do škodovky z boku. Řidičovi byli vidět celé nohy, levý blatník byl zmačkaný jak alobal. Táta obešel náš supervůz a kromě malého škrábance a lehce zkřiveného plechu, co zakrývá celý motor, autu nic nebylo. Policie nás tam vystavila jakési potvrzení, že vůz může jet dál. Na hranicích se to soudruhům sice moc nezdálo, ale nakonec nás s autem pustili domů.

Hned při příjezdu jsem běžela říct mamince tu novinu. Právě seděla se svou sestrou na lavičce a pila odpolední kávu. Měla jsem kolem 9 let a tak mému žvatlání nevěnovala moc pozornosti. Až pak, když jsem stále mlela dokola, že jsme měli nehodu a ať se jde podívat do garáže na auto, tak se šla přesvědičt.... Ještě teď si vybavuju ten překvapený výraz.

Když jsem dodělala autoškolu, chtěla jsem okamžitě jezdit. Auto jsem neměla a tak jsem vzala zavděk, čím bylo. Můj přítel měl tenkrát žigulíka 1200, v dost hrozném stavu. Ruční brzda nebrzdila, ta normální tak na 20%, řazení šlo hrozně těžko, ale já plná elánu, jsem vyrazila. Zvolila jsem venkovskou silničku v pohraničí. Jedu jedu, svištím si to asi 80 po silničce, když tu jsem si všimla, že ručička na benzínu je úplně dole. Nevěděla jsem, že tam zbývá ještě několik litrů benzínu. S hrůzou v očích jsem se jala obracet. Silnička úzká, zkušenosti žádné a hle, vidím nalevo odbočku na pole. Tak jsem tam zajela a snažila se tam dát zpátečku. Jenže zpátečka v žigulíkovi je jak čtyřka, jen se muselo strašně moc zatlačit. V autoškole jsme měli favority. Po marných několika pokusech, kdy jsem se na čtyřku obrovským škubem doškubala až k jakési závoře, jsem si říkala, tohle je můj konec. Ruční brzda nebrala, auto stálo trochu z kopečka, před předním sklem závora a s každým dalším pokusem blíž a blíž.

Nezbylo mi nic jiného, než stopovat na silnici. Po pár minutách jsem stopla rodinku, co jela na svatbu. Auto plné dortů, všichni nažehlení a já prosila pána o pomoc, auto zapíchlé na zabláceném poli... Musím podotknout, že na venkovana byl galantní, šel, vycouval mi auto a když mi ho předával, říkal, ať si s tím nedělám hlavu, že všichni někdy začínáme a že to auto je ve strašným stavu, on že jezdí 20 let a měl co dělat, aby tam tu zpátečku dal.... A ty brzdy ať si spravím, nebo že se zabiju...

S klepajícími koleny jsem dojela domů, šťastná, že tank i já jsme přežili :-))