Realita versus ironie

Realitou je, že každý rok zemře v Súdánu 1.500.000 lidí hladem, z toho většina jsou děti. Tisk tomu věnuje nějakou malou nevýznamnou zprávu. Říká se, že sytý hladovému nevěří a asi na tom něco bude, protože ať si každý sáhne na svědomí, jak moc ho taková zpráva zasáhne? Kdo udělá něco pro to, aby to číslo bylo příští rok nižší? Co by se dalo udělat pro to, aby taková čísla na světě vymizela úplně?

Myslím, že udělat by se dalo hodně, každý můžeme něco málo udělat pro to, aby náš svět byl víc lidštější. Lhostejnost je přímo úměrná bankovnímu kontu. Čím vyšší konto, tím vyšší míra lhostejnosti.

Naproti tomu téma tzv. prasečí chřipky. Kolikrát se toto téma přemýlalo v tisku? Kolik prostoru bylo tématu věnováno? Kolik peněz na vývoj "zázračné" vakcíny, která by nás před ní měla ochránit? Ale ptejme se dál, kolik lidí na ni opravdu zemřelo? Kolik lidí zemře každý rok na celém světě na sezónní chřipku? V porovnání s počtem nakažených je toto číslo opravdu mizivé. Přesto se mu věnuje nepřiměřená pozornost. Všude v médiích nás upozorňují na to, že pokud by se něco nepodniklo, mohl by virus zmutovat do horší podoby a stát se tím pro lidstvo mnohem nebezpečnějším. To je asi možné, možná i pravděpodobné, že k nějaké mutaci dojde. Ale ochrání nás proti takovéto chřipce dnešní vakcína? 

Poprvé, když jsem slyšela o nemoci AIDS, měla jsem hrozný strach. Strach z toho jak těžké bude hledat partnera, který je zdravý, protože HIV pozitivní člověk to na čele napsáno nemá... Kolik miliónů lidí zemřelo na celém světě na následky AIDS? A kolik se udělalo proto, aby ten počet přestal narůstat? Většina lidí žijících v zemích třetího světa nemá informace o tom, jakými všemi způsoby se mohou infikovat a jak nakažení předcházet. Nemůžeme sice ovlivnit situaci, kdy při operaci je třeba dát infuzi krve a ta může být kontaminována, ale je opravdu potřeba, aby se člověk musel nakazit u zubaře nebo na gynekologii?

Můžeme udělat hodně pro to, aby se na ZEMI žilo líp, ale chceme to?Peníze hýbou světem a čím dál míň lidí se zamýšlí nad věcmi, které se jich přímo netýkají. Říkám jim ALIBISTI. Co je nepálí, to nehasí. Přitom by stačilo tak málo. Začít si všímat těch, co potřebují naši pomoc. Neodmítat podání ruky padajícímu. Jsem rozený optimista a stále ještě doufám, že lidé začnou otevírat oči a mysl a pochopí, že všichni jsme součástí všech a pomocí druhému pomáháme sami sobě.