Přátelé na celý život?

Kolik přátel by měl člověk mít? Pět? Víc? Míň? Nemám problém v navazování přátelství, dokážu se skamarádit rychle a známých mám dost. Někteří se stávají i přáteli, jiní jdou do ztracena, někteří zůstávají uprostřed. To až krizové situace ukazují, na koho se člověk může opravdu spolehnout. Jenže najít opravdové přátele je těžké, o to víc si je udržet.

Je správné mluvit pravdu a nic než pravdu? Mohu se s vámi jen podělit o své zkušenosti. Z nich jsem se poučila, že pravda je hezká, ale ne vždy použitelná. Někdy je třeba si nějakou tu pravdu nechat raději pro sebe. To třeba když vaše nejlepší kamarádka je zamilovaná do muže, který ji sice miluje, ale k tomu ještě spoustu dalších. V takovém případě jsem se poučila, že lépe neříkat nic, protože přátelství je sice krásná a pevná věc, ale jak se mezi dvě ženy přimíchá muž, smysly jako by byly pryč. Racionální rozum má dovolenou a když si má kamarádka vybrat mezi vámi a svým milovaným, nemáte šanci. Takže poté, co jsem kvůli jednomu takovému chlapíkovi ztratila přítelkyni (sice jsme stále v kontaktu, ale už to není to pravé ořechové), když se to stalo u druhé nejlepší přítelkyně, která je teď na místě číslo 1, je lépe zvoliti jinou taktiku. V mém případě, znajíc oba dva, jsem zvolila opačnou taktiku a tlačila na něj, aby jí to řekl jako první.

Sice to bylo o něco úspěšnější, ale po obou těchto zkušenostech jsem došla k závěru, že pokud někdy v budoucnu budu opět svědkem nějaké nevěry, své třetí nejlepší kamarádce už to sdělovat nebudu, ani jejímu milému. Myslím, že láska je věcí dvou lidí a jen oni dva mají právo se do svého vztahu míchat. Staré české přísloví praví, že sytý hladovému nevěří, v lásce to platí dvojnásob.

V dnešní uhoněné době není na pravá přátelství moc času. Lidé si vztahy utváří hlavně v práci, kde se seznamují a díky team buildingům se pak se svými kolegy poznávají. Protože v práci trávíme nehorázně mnoho času, na naše staré přátele už nám ho moc nezbyde. Obzvlášť, pokud žijí v jiném městě, ne-li v jiném státě. Od dětství se toho v našem životě moc změní, my všichni se měníme. Moje nejlepší kamarádka z dětství se odstěhovala, když jsme byly asi ve třetí třídě. Bylo mi po ní hrozně moc smutno a vídali jsme se maximálně jednou měsíčně. I tak jsme stále udržovaly naše vztahy. Do doby než ona odešla do světa na zkušenou. I já jsem se přestěhovala, ale stále jsme si dopisovaly (to ještě klasicky, v té době byl internet ještě v plínkách).

Po několika letech jsme se opět sešly. Obě o hodně zkušenější, obě dospělé. Bylo to hodně zvláštní, přišlo mi, že se strašně změnila, vůbec se nepodobala té mojí nejmilejší kamarádce z dětství. Samý pesimismus, špatné zkušenosti s muži, samý stres. I tak jsem byla z našeho opětovného shledání moc šťastná. Čas plynul a my se zase pár let neviděly, tenktokrát jsem odjela já. Po necelých 10 letech jsme se opět sešly, tentokrát obě matky. Ona mi byla celé dětství dávána za vzor dokonalosti, krásná postava, sportovní typ, šíleně inteligentní, zručná ve všem na co sáhla. Já malá, oplácaná, průměrná jsem k ní dřív vzhlížela jako k bohyni. Ale tentokrát bylo naše shledání úplným fiaskem. Moje bohyně už tu nebyla. Sice stále je krásná, štíhlá, inteligentní, ale uvnitř už není tím, kým bývala. Já ji ale pořád milovala jako mou milou kamarádku, moje city k ní byly stejné. A opět ta moje upřímnost. Zase se tam přimíchala. Zase jsem si myslela, že je dobré lidem říkat pravdu. Vždyť když ne naši přátelé, kdo jiný by ji tedy měl unést?

 Tuto otázku si kladu stále, ke komu tedy můžeme být otevření a upřímní? Mám vedle sebe chápavého milujícího muže, úžasnou dcerku. Oni by tedy měli, ne? Co vlastní matka? Ani ta? Že by to bylo ve mě? Vždyť i Ježíše ukřižovali za "jeho pravdu". Co je tedy lepší? Přizpůsobit se okolí a změnit samu sebe, sem tam si pravdu přikrášlit, nebo si stát za svým, být sama sebou, ale i za cenu toho, že okruh opravdových přátel se stále zužuje?