Náš individualismus

Když jsem byla malá, hodně často jsem slýchávala: "nedělej to", "nehluč", "nedrob" apod. Příkaz míjel příkaz, vesměs vše negativní. V dnešní době se propaguje individualismus, dítěti se má nechat volnost, jednat s ním jako s dospělým, hlavně ho neomezovat....

Několik let po pádu komunismu jsem pracovala jako au-pair v rakousku. Bylo normální, že dítě mohlo takřka všechno, když něco rozbilo, většinou se mu nic nestalo a aby dosáhlo na maximální trpělivost rodičů, muselo už dítko vyvést něco opravdu maximálního.

Často jsem bývala s dětmi sama, musela jsem improvizovat a hodně často jsem přemýšlela, jak zareagovat. Neodvažovala jsem se udělat vždy to, co jsem považovala za správné, protože rodiče mi většinou velmi jasně vymezili "můj prostor".

Dnes s odstupem všech těch let jsem i já matkou. Nikdo už mi žádné meze neklade, jsem to já, kdo vymezuje pomyslné hranice mezi tím, co dítko ještě smí a co ne. Bohužel se občas přistihnu, že reaguju podobně, jako moje máma a tak se vždy snažím poučit ze situace a nedělat mému dítěti to, co jsem já v dětství neměla ráda. Je to práce na "plný úvazek" a čím větší je moje ratolest, tím složitější jsou všechny vazby a já si nikdy nejsem úplně jistá, zda moje rozhodnutí bylo to správné...

Na druhé straně i přes výchovu, kterou jsem dostala sama, ze mě vyrostl rovný člověk s otevřeným srdcem a s chutí změnit svět k lepšímu, a tak když se mi to ve výchově někdy moc nepovede, chlácholím se tím, že dítko bude jednou takové, jaké samo chce. Já jen vepisuju několik prvních kapitol do velké knihy, ale nikdo neví, jak tento příběh skončí.

Komunismus individualitu potlačoval, dnešní doba ji vynáší do popředí, otázka je, jestli je individualita opravdu potřebná a jaké má následky. Když vidím starou paní nastupovat do tramvaje, nic mě nestojí k ní přistoupit a pomoci jí. Ale hodně mladých individualistů se ani nenamáhá podívat jiným směrem, pobaveně pozorují a nepomáhají. Proč taky? Jich se přeci nikdo neptal, oni se naučili, že nejdůležitější je hrabat si na svém vlastním písečku. Tak trochu se při tom individualismu pozapomíná, že člověk přeci může být jiný a přesto být lidský a zajímat se o své okolí. Protože sám jedinec by nepřežil a bez jednotlivců by nebyla naše společnost. Myslím si ale, že všechno by fungovalo mnohem líp, kdyby lidé byli individualně vedeni k tomu, že jsou součástí všeho! 

Ne nadarmo se o zlém člověku říká, že toho snad ani jeho matka nekojila. Všechno je to o kontaktu. Děti, které dostanou hodně lásky ji umí i rozdávat. Když ale dítko vyroste někde mezi kočárkem a svým pokojem, kdo mu má všechnu tu lásku ukazovat? Televize? Nebo internet?

Všechno souvisí se vším a vyspělost země by se měla posuzovat podle toho, jak se chová ke svým nejslabším. Při cestování světem jsem viděla, že čím ekonomicky vyspělejší země, tím míň lásky a ohleduplnosti mezi lidmi. V zemích "tzv. třetího světa" je většina dětí kojena, nošena, spávají se svou matkou a vytvoří si velmi pevné pouto nejen k matce, ale celé své rodině.

Protože jsem rozený optimista, stále věřím v dobro a věřím, že stačí když procitne jeden člověk. Protože ten zase může ukázat tu správnou cestu dalšímu a tak dál a dál. Řeči většiny lidí, že "já přeci nemůžu sám nic změnit" u mě neplatí. Jsem zastáncem názoru, že každý by měl nejdřív začít sám u sebe. A tak volím tu prostřední, zlatou cestu. Ve výchově mého malého individualisty se snažím ukazovat mu to správné a důležité a že když něco má, tak se o to může podělit s ostatními. Snad na příští besídce ve školce se mnou bude tleskat někdo další i ostatním dětem, ne jen tomu svému. Protože všechny děti mají rádi, když je někdo pochválí. Mě to nic nestojí a ještě jsem za to odměněna krásným dětským úsměvem.