Když si člověk sáhne na dno...aneb otevírání 13 komnaty

Asi hodně lidí si v životě nejakým způsobem sáhne na dno...Někdo se stane bezdomovcem proto, že třeba někomu naletěl nebo se stane alkoholikem, někdo onemocní nějakou vážnou chorobou a přežije, někoho znásilnili... Každý má svou 13 komnatu. Zamčenou na tisíc západů. Schovanou před okolím, bedlivě stráženou.

Ne každý jde s kůží na trh. Možná se svěří se svým trápením někomu blízkému, lékaři, terapeutovi, někdo nikomu... Znásilnění si může zažít každý, ne jen žena a ne jen jednou za život. Někdo to nepřožije nikdy, nebo zná jen někoho, komu se to stalo.

Když se to někomu stalo, není jednoduché se s tím vypořádat. Byl to někdo cizí na ulici? Nebo člověk, kterému jste důvěřovali? Těch možností je moc, nikdy nejsou stejné podmínky, všichni do jednoho ale zažijí pocit studu, zahanbení, pokoření, ostudy, nenávisti a prázdnoty.

Říct to někomu? Jít to nahlásit? Jít k lékaři, aby potvrdil, že je to pravda a zraňoval dál už tak zraněné tělo a duši? Zase je to o názoru. Jsou spousty žen, které to nehlásí nikdy, nechají si to pro sebe, uzamčené ve své 13 komnatě. Proč, to ví jen ta, která zažila.

Pak jsou tu ty, které to někomu řeknou, potřebují se svěřt, dostat ze sebe aspoň kousek té hrůzy ven. Poté se cítí o trochu líp, ale ne, že by tím to peklo skončilo...

Některé ženy neváhají a jdou to nahlásit policii. Určitě zde hraje svou roli i to, jak, kde a kým byly znásilněny.

Neznám statistiky, jen vím, že ať už to nahlásíte nebo ne, pachatele většinou nedopadnou a i když dopadnou, začnou se vrtat v životě hlavně vám, rozebírat vaši důvěryhodnost, jestli si nevymýšlíte, nechcete se třeba mstít apod.

Jak se bránit? Hlavně fyzicky. I když ne vždy je to ta nejlepší cesta. Někteří agresoři se mohou cítit ještě víc vyprovokováni a může vás to stát život. Neexistuje univerzální recept na to, jak se z toho dostat, jak tomu předejít, ukecat ho. Řídit se můžete jedině intuicí. To, jak to cítíte v té chvíli. Na kterého stačí začít hodně mluvit a kecat a kecat, začne přemýšlet, krev se (aspoň část) vrátí do mozku a máte šanci třeba zdrhnout. Nebo se rozhlídnout, čím ho bacit po palici. Na jiného platí se mu vysmát, zesměšnit ho, jeho velikost.

Co na ně určitě neplatí je pláč a strach. Myslím, že kvůli tomu to i dělají. Chtějí se cítit nadřazení, všemocní. Některé ženy nosí zbraně, pepřáky, ovládají judo nebo jiné bojové techniky, ale ani tak se vždy nezachrání. Nikdo vám stoprocentně neřekne, jestli je lepší do něj začít bušit a řvát na něj sprostá slova, nebo ze sebe udělat hadrovou panenku a modlit se, aby už to skončilo. Vždky to pro vás bude zážitek na celý život a jeho detaily si vybavíte i po deseti, dvaceti letech. Ale jen na vás záleží, jestli bude stále bolet nebo na něj budete pohlížet jako na něco, co se sice stalo, ale hodně dávno a někomu jinému.