Jak jsem se ztratila v karibiku aneb láska hory přenáší

Když jsem byla malá, často jsme se stěhovali. Tatínek pracoval jako vedoucí hotelů a restaurací. Často (mě z neznámých důvodů) měnil města a tak jsem si občas musela zvykat nejen na novou školu, ale i nové kamarády. No a protože jablko nepadá daleko od stromu....

Asi se mi to zalíbilo. Jako dítě jsem to stěhování prostě nesnášela, hrozně jsem se styděla, že zase budu stát před cizí třídou, debilně se usmívat během učitelčina představování mé osoby třídě.

Člověk zapomene na ledacos. A tak i já zapomněla na ty negativní pocity, ale to vandrování mi nějak "zůstalo v krvi". Po pěti letech ve Vídni jsem cítila, že mě to zase někam táhne. Německy už jsem mluvila perfektně, co třeba angličtinu? Do států jsem vízum nedostala, tak co třeba Austrálie? Pomalu jsem začala zjišťovat všechny detaily, začala se učit jazyk....

Během poslední studené zimy jsme spolu s kamarádkou letěly do karibiku. Prý je tam nádherně a hlavně teplo, moře, pláže, palmy, co víc si přát? Po týdnu přemýšlení a po shlédnutí filmu "go away" s Tomem Hanksem (dost blbej nápad dívat se na to před odletem) jsme ve Vídni nastoupily do Lauda Airu (velice komfortni cestování) a hurá do neznáma.

Přiznám se, že do té doby jsem neměla představu, kde Dominikánská republika leží. Asi měsíc před odletem jsem se rozešla s přítelem, a tak s odporem k mužské populaci v srdci jsem chtěla zažít relaxační dovolenou bez chlapů. A tak zásobeny dobrou náladou a průvodcem jsme odletěly vstříc novým dobrodružstvím.

Když jsem v Puerto Platě vystoupila z letadla, okamžitě jsem se zamilovala do té krásné země. Jako bych přijela domů, cítila jsem, že jsem tam správně.  Po příjezdu do hotelu (nic moc) jsme skočily v oblečení do atlantického oceánu, no byla to nádhera (ale dostat ten jemný písek ze semišových kalhot už ne). 

Náš první výlet měl být na poloostrov Samana, délka trvání dva dny, včetně WHALE WATCHING (pozorování velryb). Když jsme si výlet kupovali, došlo k omylu, a tak nás průvodce budil o den dřív. A tak ještě rozespalé jsme při balení zapomněly pár věcí. Teda zapomněly, já zapomněla všechno oblečení. Kamarádka ho sice měla víc, ale při mé výšce a váze to bylo jakoby se chtěla kráva vejít do telete. No ale přeci jedny kalhoty byly trochu elastické a když jsem je dala na boky (vědět že za pár let z toho bude móda, tak si s tím hlavu nedělám), tak mi byly dobře.

Po večeři, já nasraná, že se nemůžu moc hýbat, jinak mi bude vidět až do žaludku (ty kalhoty byly fakt podpásovka) mi kamarádka ukazuje krásný pánský pozadí (popředí nebylo vidět). No ten pohled byl sice moc hezkej, ale já chtěla jen ty palmy, moře, pláž a drink, takže jsem mu nevěnovala dostatečně velkou pozornost.

Po chvíli se to pozadí otočilo a já viděla krásného mladého muže, který se (dodnes nechápu proč) díval na mě. Po chvíli přišel k našemu stolu a celkem slušnou němčinou se ptal, zda si může přisednout....

Nebudu to protahovat, prostě jel po mě jak po uzeným. Mě se taky strašně líbil, ale já čekala na svého Davida (tak se měl můj příští jmenovat, neptejte se proč). Když jsme všichni tři seděli u bazénu a já se vůbec neměla k hovoru (to se mi stává pokaždé, když se mi chlap fakt líbí), kamarádka se ptala, jak se jmenuje.

Jmenoval se David.

I přes hodně překážek, které jsem mezi nás postavila, se ke mě po dvou dnech dopracoval a nejen že si získal mou přízeň, ale i moje srdce, které už má devátým rokem. 

Než jsem Davida poznala, modlila jsem se k Bohu, aby mi do cesty postavil "normálního chlapa", kterej by mě miloval takovou jaká jsem, kterej by byl hodnej, galantní, klidně by mohl být z druhého konce světa a třeba žlutej....

A pak že pánbůh nemá smysl pro humor!