Národ se vrátil s úsměvem do socialistické éry

Žehrali jsme na léta poroby a ohýbali hřbety pod bolševickou knutou. Tiše jsme nadávali mezi nejvěrnějšími a někteří se stavěli obludě komunismu čelem. Ale to, co jsme v té době mistrně ovládali, byla síla slova a především tajemství jeho významu.

Ať jsme se měli za komunistů sebehůř, vždycky se mezi námi našlo dost skrytých lidových umělců, kteří nás svými vtipy, povídkami a satirou drželi nad vodou. Vtipů na komunisty, od Lenina, Stalina a Marxe až po předsedu KSČ v podniku, kolovalo nespočet.

Ale největší zázrak té doby bylo umění vyčíst nenapsané a slyšet nevyřčené. Na jedné straně existovali kumštýři, kteří dovedli naznačovat s takovou jemností, že pro fanatického bolševika byl dvojsmysl nezjistitelný. Na druhé straně bylo obecenstvo, které se mohlo uplácat smíchy při, na první pohled, nezávadném dialogu.

Český národ měl špičkově vypěstovaný cit pro dvojsmysl a skrytou narážku.

Dnes, alespoň prozatím, nemusíme své názory ještě skrývat. Moc hlasití jsou sice umlčeni v české hře na demokracii jako dříve, jen se používá jiných postupů, ale plebs si může psát a vykládat téměř cokoliv. Nicméně řada lidí už nedovede vnímat jako celek ani jednoduchý oznamovací text, natož, aby vycítili skrytý dvojsmysl. V něčem se však přece jen úspěšně vracíme do dob socialismu.

Dnes, kdy nejsme porobeni psychologicky jedinou stranou, ale ponižováni celým politickým spektrem na úroveň stáda jako prostředku moci a hromadění majetků, získáváme opět, sice poněkud tristní, vlastnost, že když už nás politická svoloč vláčí ve vlastní špíně, alespoň se tomu dovedeme zase zasmát.

A to je zapomenutá síla, která i v těch nejhorších časech mnoho z nás stmelovala. Znovu tato vlastnost začala probublávat internetem v polistopadových dobách od chvíle, co jsme zjistili, že česká demokracie kráčí nějak šejdrem.

Zlom nastal, když lapili hejkala z nejhlasitějších. Během několika hodin národ zaplavily desítky vtipů, černého humoru, koláží a satirických narážek. A tak jsme se s úsměvem vrátili do éry socialismu.

Zase nám republiku rozkradli, zase budeme mít holé zadky, ale zase se tomu dovedeme zasmát. V tom je obrovská síla, i když to tak na první pohled vůbec nevypadá.

Trpce smát jsme se mohli už dávno. Například, když nám média snad více než rok předhazovala jako velké sousto Jiřího Čunka a nějakých ušmudlaných půl mega! Kolik z nás chytilo se na udičku a naslouchalo, zatím, co se v tichosti zapomínalo na kauzy řádově v desítkách a stovkách milionů. Trpce smát se můžeme již dva roky, kdy nás vládní špičky přesvědčují o neustálém boji proti korupci a ona je naopak čím dál větší a doslova v přímém přenosu. A trpce smát se určitě můžeme, že se začíná soudit s „citem“, protože máme přeplněné věznice. V tomto smyslu by nás z české politiky mohlo rozervat.

Ale dokud budeme mít sílu vtipkovat nad vlastním neštěstím, znamenáme pořád mnohem víc než ti, kteří nás lámou v kole.

Když jsme se dovedli vrátit k socialistické satiře, mohli bychom se vrátit i k opravě revoluce, která měla jednu velkou chybu – byla sametová a toho si nikdo z těch, kteří si přivlastnili moc, neváží.

Čtěte i další články:

Někdy to vypadá, že nám politici „vládnou“ z Bohnic

Za komunistů bylo lépe!

Pseudohumanismus kráčí ve stopách inkvizice a fašismu!