Kam na výlet nyní, Hančo a Toničko?

Pro někoho určitě cynický titulek po tak strastiplné cestě dvou unesených českých žen. Možná však velmi vhodný titulek pro ty hloupé, kteří jsou přesvědčeni, že když máme svobodu cestování u nás, tak je to automatická bezpečnostní propustka do celého světa.

Hana s Antonií nebyly žádné pubertální holčičky, u kterých bychom automaticky předpokládali, že by snad nedokázaly zhodnotit možná nebezpečí. A přesto se vydaly na cestu do zemí, kde má žena menší cenu než stádo koz. Kde je cena lidského života blížící se k nule. Kde jsou únosy na denním pořádku. Kde je mnohonásobné znásilňování víceméně mlčky přehlíženo. Navíc jedna z nich ještě blondýnka, což může v takových kulturách působit jako červený majáček na hlavě. Z tohoto hlediska je nepochopitelná lehkovážnost jejich rozhodnutí vyrazit bez zkušeností po vlastní trase do teritoria nebezpečného po všech stránkách.

Je úplně jedno, kdo je osvobodil a co to stálo. Politické pikle stejně neovlivníme. Hlavně, že byly zachráněny. To je v dnešní době, kdy se setkáváme s kulturami, jež mají návyky, které jsme v Evropě začali opouštět se středověkem, doslova zázrak.

Proto by se Hana a Antonie, jako daň za nabytou svobodu, neměly po nutné rekonvalescenci skrývat před veřejností. Naopak, měly by varovat další lehkovážné dobrodruhy a vyprávět svůj příběh všude, kde se jen naskytne příležitost.

Pokud jim ovšem neotrne a nepojedou třeba do Nigérie zachraňovat svět.