Terezín není světem, svět je za ostnatým drátem oddělujícím toto ghetto, město pasivity, od světa bojujícího za ideály, od světa aktivity.
Tuto větu naspal malý chlapec ze skupiny dětí soustředěné kolem známé postavy terezínského ghetta Petra Ginze, v časopisu Vedem. Když jsem četl úryvky jejich článků, byla z nich cítit předčasná dospělost a nikdy by mě nenapadlo, že i v dnešní Evropě budeme spoluvytvářet ghetta, ve kterých budou žít předčasně dospělé děti ! Podobný šok prožil i mladý kanadský dokumentarista Boris Malagurski, který nedávno dotočil film o někdejší srbské provincii Kosovo. Má název „Kosovo, can you imagine ?“ a autor k filmu napsal: „Ačkoli jsem očekával, že se západní zdroje rozcházejí s realitou, nikdy bych nečekal, že v 21. století budou lidé dál žít v ghettech“. http://www.kosovo-film.com/trailer
Naše velvyslankyně v Kosovu Janina Hřebíčková však má zvláštní názor když prohlásila při rozhovoru: „Taky žijí Kosovští Albánci a tam severněji váleční zločinci, Srbové.“ Je to pár dní, co jsem četl dopis malé tehdy jedenáctileté Jovanky, dítěte „válečných zločinců“, adresovaného naší bývalé vládě před rokem při příležitosti uznání nezávislosti Kosova. Jovanka (foto) dokáže psát jako dospělý člověk, taky skládá básně, mnohdy při svíčce, s uloupeným územím i s elektrárnou se totiž "zkomplikovaly" dodávky proudu. Při čtení dopisu se mi vybavila analogie terezínských dětí, které za ostnatým drátem prožívaly podobné pocity z nepřirozeného dětství.
Veliký pozdrav ze srbského Kosova ! Pozdravuji všechny lidi v České republice, kteří mají rádi Kosovo a kteří myslí na Kosovo. Pozdravuji i všechny politiky, kteří dali Kosovo! Ptám se, jestli vědí, komu ho dali?? Přeji si, aby si tento dopis přečetli a aby všichni věděli, jaká trápení máme v Kosovu a jak se nám tam žije. Chtěla bych otevřít oči veřejnosti a říct jim, že dělají velkou chybu, protože neznají skutečnou pravdu o Kosovu.Teď vám povím pár vět o životě v Kosovu. Já jsem Jovanka, dívka z Kosova, je mi 11 let a žiji v Kosovu s rodiči a ještě s mými dvěmi sestrami. Město, kde žijeme, se jmenuje Orahovac a toto město je rozdělené.Ve větší části žijí Albánci a mají vše, co potřebují k normálnímu žití. My Srbi žijeme v menší části a máme sotva 300 metrů vyhrazeného území. Je to tak správně? Můj život i život ostatních dětí je jako v kleci. Já jsem dítě, ale jen na pohled, chováním a myšlením už dávno nejsem, život mě naučil, život ptáka v kleci. Nedali mi možnost prožít šťastné dětství, vzali mi svobodu, moje křídla zlomili a odsekli nepřátelé. Já každou noc sním o svobodě, o tom, jak se volně a svobodně rozletím ke svým, sním o šťastném dětství a o štěstí….. a když se ráno probudím, tak je mi hodně těžko, protože jsem znova tady, na stejném místě, se stejnými přáními, stejnou bolestí a stejným smutkem. A tak prožívám každou noc ve snění a mé dětství je ukradené a zničené. Já nemám školu jako ostatní děti, abych se normálně učila, moje škola zůstala v albánské části města. Nyní jsme v jedné staré polorozpadlé budově, kde podmínky k učení nejsou žádné. Je to tak v pořádku? Často jsme bez elektřiny, každý večer píši domácí úkoly při svíčce. Jsem doma nejstarší a tak, když není elektřina, vymýšlím povídky a hry pro moje dvě mladší sestry a tak si hrajeme. Nesmíme vycházet ven na ulici, protože Albánci se volně procházejí i po naší srbské části města a vždy nás napadají. My jsme na albánskou část nevkročili, přestože je i to naše město. Musíme cestovat dvě hodiny bez jakékoliv ochrany do Kosovské Mitrovice , nemáme doktory a nemocnice zůstala v albánské části města, a tak cestujeme všechny ty roky v konvoji. Po dobu cesty jsme častým terčem útoků. Albánci konvoj kamenují, vyhrožují nám rukama a vztyčenými prsty a ukazují, jak nám jednou odseknou hlavy. Je to takhle v pořádku?? Chtěla bych tímto upozornit českou vládu a její politiky, že dělají velkou chybu, mají mylné představy a neznají skutečnou pravdu o Kosovu. Skutečnou pravdu známe jen my , kteří zde žijeme a kteří se každý den modlíme k Pánu Bohu, aby byl mír v Kosovu, aby byla svoboda v Kosovu, prosíme Pána Boha a všechny politiky v Čechách, aby už to nedělali a nežili dál v mylných představách. Já vás prosím a doufám, že jste alespoň trošku pochopili, jak se nám tady žije.Vycházejte z pocitů k vašemu dítěti. Přáli by jste si, aby vaše dítě mělo stejný život jako my? Mohli by jste každý den koukat na vaše dítě, jak pláče a chce lepší život a vy mu nemůžete nic nabídnout? Jste úplně bezmocní, protože o vašich životech rozhodují jiní – Amerika a ostatní státy, které uznali Kosovo. A co bude s námi? Kam máme jít my? Uvědomujete si, že každý den tady děti propláčí a toužebně čekají na svobodu a lepší život?......Přemýšlejte o všem a porovnejte to se životy svých dětí.. Mnoho pozdravů pro všechny Čechy, pro všechny politiky, pro všechny, kteří mají rádi Kosovo a kteří myslí na Kosovo. KOSOVO JE SRBSKO !!!! Jovana R. 11 let (21.5.2008).
Dopis byl předán představiteli minulé vlády, která uznala jednostranné vyhlášení samostatnosti Kosova, bývalému ministrovi zahraničí panu Karlu Schwarzenbergovi. Jovanka se však ani po roce odpovědi nedočkala a po demisi vlády se ani nedočká. Je to pro mne jedno z největších porevolučních zklamání, že lidé, kteří se tak hlásí k odkazu T.G.Masaryka podepsali tento dokument. Byl to právě T.G.M., který se před vznikem naší samostatné republiky pohyboval po Evropě se srbským pasem a který prohlásil, že to Srbové díky albánskému útlaku nemají na Kosovu lehké. Pokud se tedy jednou tam „nahoře“ všichni sejdeme, chtěl bych být u toho, až se tam pánové Havel, Vondra, Schwarzenberg.... potkají právě s naším prvním prezidentem, budou mu muset hodně co vysvětlovat. Ale nepříjemnější setkání by bylo patrně s padlými vojáky 28. pražského pěšího pluku, kteří v bitvě I.světové válku u Ceru (srpen 1914) raději padli bez výstřelu a přitom zpívali píseň „Hej Slované“, než aby jako vojáci rakouské armády bojovali proti svým slovanským bratrům, Srbům. Ale zároveň chápu, že pan kníže tohle jako polorakušák neocení. Proto je dobře, že již není našim ministrem zahraničí a vrací se tam, kde je jeho pravé místo, na své panství, do svého lesa, do své strany Zelených. (Pozn.: Mimochodem pokud bude naplněním volebního programu SZ oddělování hlav, jak bylo naznačeno v klipu s kohoutem "Václavem", ten pán, co je na společném fotu by mohl být poradcem, má totiž jistě své bohaté praktické zkušenosti z Kosova).
Václav Havel může mít z literárního nadání malé Jovanky radost, v životě někdy platí pravidlo „boj s vnějšími těžkostmi rozvíjí liského ducha“ a tak malá Jovanka vzešlá z těžkých poměrů bude možná jednou taky spisovatelka či dramatička. Jenom aby název jejího prvního případného dramatu, který napíše, nenesl název „Zrada !“
www.kosovoonline.cz
www.werdan.blog.idnes.cz
