Na Nobelovu cenu za literaturu sice zatím nedosáhl, ale od svých čtenářů i kritiků se mu dostává uznání neustále. Je to jeden z nejúspěšnějších spisovatelů současné světové literatury. Ale on je ještě výjimečnější... Naposledy nám to dokázal v dalším téměř "beznadějném" románu.
Beznadějné však není autorovo umění psát a vytvářet fascinující spleť příběhů do jisté chvíle obyčejných lidí, beznadějné jsou osudy jeho hlavních postav. Ve všech knihách Haruki Murakami zdůrazňuje melancholii a stesk po něčem, po čemkoliv, pro nás možná i bezvýznamném. Důležité však je, že tam skutečně je.
Kafka na pobřeží, dle mého názoru zatím nejpovedenější autorův román, je rovněž o beznaději a snaze najít východisko. Co Kafku provází celý život, nás provází celým příběhem - zabiješ otce, zneuctíš matku a zhanobíš sestru. Autorovi lze vyčíst jediné, konec se nikdy nedozvíme, ten si musíme domyslet sami... Ale možná je to i dobře, jelikož čtenářova fantazie je vyburcována od té doby, co dočetl první větu první kapitoly.
Konec světa & Hard-boiled Wonderland fascinuje zase paralelním světem, do něhož se hlavní hrdina dostal a z něhož možná je, možná není úniku. Otázka, která však čtenáře provází v tomto příběhu, nezní, zdali existuje nebo neexistuje cesta z paralelního, utopického světa, ale zdali je lepší žít v tom současném, uspěchaném světě, nebo tam, kde můžeme číst sny z lebek zvířat....
To Tengo v Murakamiho u nás zatím poslední vydané knize s názvem 1Q84 má jiné starosti. Murakami i v tomto románu použil paralelní světy, jenže ty se natolik překrývají, že hrdinové dlouho nemohou přijít na to, že už nežíjí v roce 1984, ale v roce 1Q84. A aby se Tengo shledal se svou milovanou, kterou neviděl od základní školy, bude muset ujít ještě pořádný kus cesty... A čtenáři také. Poslední, třetí část 1Q84 vyjde při troše štěstí v polovině tohoto roku.
I ostatní Murakamiho knihy jsou podobné, přestože ne zápletkou, hlavními postavami určitě, stejně jako náladou, která čtenáře knihami provází. Proč nás Murakami tolik přitahuje? Je to otevřeným koncem? Těžko. Autorů píšících bez jasného závěru je bezpočet. Murakamiho knihy nám jsou mnohem blíž. Přestože jsou to čiště japonští hrdinové, čtou Fitzgeralda, Hemingwaye a poslouchají Jimmyho Morrisona a dokonce i Leoše Janáčka. A k hrdinům, se kterými dokážeme tak dokonale splynout, dostáváme jako bonus příběhy natolik unikátní, že i kdyby nám někdo dal úryvky sta děl stovky různých autorů, Murakamiho jednoznačně poznáme. I on se jednou dostane do povinné školní literatury a my můžeme být pyšní, že jsme žili v jeho době.
