"Duc. duc, duc" ozvalo se zdálky. Tak trochu klepání na dřevo a navíc jakoby někdo přehazoval písek, hlínu, nebo tak něco. Otevřel jsem oči. Všude tma a velmi vydýchaný vzduch.
'Sakra, já jsem se fakt prokalil ke klinické smrti' napadlo mě. Vše nasvědčovalo tomu, že ležím v hrobě. "Neměl bys chvíli?" ozval se slabý hlásek s křehkým latinoamerickým přízvukem a já věděl, že můj den ještě nepřišel.
Stalo se 19. dubna 2k8, časně odpoledne.
Sejmul jsem peřinu z ksichtu. 'Jo, jsem živej'.
Otevírám dveře. Stojí tam moje nejmilejší sousedka ( z domu hrůzy a neřestí, kde přežívám již od února, ou maj got).
Pillar, 23-24 let (vypadá snad na 17).
Pillar si hází hakisuckovým míčkem o mý podělaný dveře od mého zatraceně malinkatého single room, asi ... asi aby mi dala najevo, že je víc než jen výborná tenistka. Pillar je poupátko. Poupátko, pro který by i zásadový člověk vraždil. Nádherná tělem, nevinným výrazem ve tváři, velmi decentním životním stylem a vše podtržené zdrcující inteligencí, přehledem, cílevědomostí a šarmem, který neprovokuje .... šarmem, který by oslovil i papeže.
"Neměl bys chvíli? Je přece devatenáctýho, Martine."
Odtrhla dva tripy z platíčka. "Dej si to pod jazyk a cucej to chvíli." mrkla na mě tak, jak dokáže mrknout jen latinoameričanka.
Vzali jsme své, jen před pár dny a za malé peníze pořízené, příšerné vehicly, vydávající se za jízdní kola ze zahradní skříně a vyrazili na cestu.
Meetpoint byl na velmi klidném místě ... v postraní uličce hlavní třídy u Wood Green, North London. Když jsme přijeli na místo, byl jsem zpocenej jak neukojený, zoofilně orientovaný jezevec. Cesta byla hodně do kopce.... (ačkoli je pravda, že londýnské kopce, jsou spíše zvýšené roviny). Pillar byla v pohodě, skoro se nezadýchala a voněla neagresivním antipotidlem na na několik stop.
Na místě bylo 6 sound systémů poháněných autobateriemi a tažených půvabnými technoidkami v plavkách.
Byly asi 4 hodiny odpoledne. Sound systémy se chaoticky, avšak zcela vědomě, rozmisťují na začátek a konec nás obyčejných kolařů technařů. Hrubým odhadem na 150-200 lidí.
Tripy se začaly rozjíždet příšerným způsobem. Pillar se přesto dožadalovala být na čele peletonu. Sotva jsem jí stačil.
Průvod kolařů si razí z vesela svou cestu od Wood Green směrem na Seven Sisters. Každou druhou třetí ulici se přidávají dalši bikeři, sem tam i sound systém, takže na Seven Sisters Road jsem napočítal bratru 21 hudební partiček (a to jenom vpředu).
Dorazili jsme do jednoho z odhlehlých veřejně přístupných parků na Tottenham Hale. Mohlo být tak 7 večer, a já cítil, že Teď. Teď jsem úplně našrot.
Dal jsem si LSD po mnohaleté přestávce.
Prožil jsem fajn vzpomínkovou party na počest nesmyslné prohibice 25. derivátu kyseliny lysergové. Na počest Albertu Hoffmanovi, jenž zakončil svou pozemskou pouť právě letos, ve věku 102 let. Jak je vidět, ne všechny drogy vedou k předčasné smrti, bo A. Hoffman byl celoživotním propagátorem a vášnivým uživatelem této pozoruhodné látky.
"LSD je psychofarmakum s obrovským psychologickým potenciálem" tvrdil mi několikrát pan V.
PhDr. V., profesionální psychopošuk. Pan V. je můj dobrý kamarád, takže se jistě neurazí, když řeknu, že ...
'Pan V. má často pravdu. Pan V. se také velmi často plete.' Takže opatrně!
Party byla fanatastická. Ta blízkost a intimnost s Pillar ..... něco kosmického.
Co se mě a LSD týče ... Děkuju, do příštího léta nechci.
Pořád jsem na tom myslel na Moniku, i když jsem se dotýkal a líbal s Pillar ...
A přitom jsem Moniku neviděl přes půl roku. Shit.
Jen mi to všechno s bolestí připomíná Czechtek 2005, nevyšetřené memento, kdy česká Policie mlátila podobně zaměřené svobodné lidi, která si za vlastní peníze (v kooperujíící neprofitabilní skupině) pronajala soukromý pozemek ke svobodné veselici.
Je ostudou Ivana Langra, že Czechtek 2005 sice využil (zcela oprávněně) ke své profilaci bojovníka za svobodu - jako ministr se však nechová o moc lépe, než jeho předchůdce, "chartista" Bublan.
Výročí Czechteku 2005 je právě DNES.
PODROBNOSTI:
Wikipedia .... "BICYCLE DAY" "LSD" "Albert Hoffman"
Přeju Vám pěkný den.
