Někdo by měl říct: Tak zle prostě není!

Vladimír Dlouhý, ekonom, bývalý ministr průmyslu a obchodu Vzpomínáte? V polovině 90. let byl po dlouhé tři roky nejpopulárnějším politikem. Pak přišel náhlý střih, konec, odchod do soukromé sféry. A nyní, po patnácti letech, se začíná znovu veřejně vyjadřovat. Chystá si půdu pro prezidentskou kandidaturu?

Pane Dlouhý, podívejte se prosím na tuhle starší fotku (vpravo). Co se vám vybaví?

(Dlouze přemýšlí) Mnohem méně zkušený člověk.

A dál?

Ty papíry a celý postoj ukazují, co pro mě platí po celý život – pracovitý. Byl jsem kombinací naivity, sebevědomí a nějaké znalosti ekonomie. Myslím, že dnes toho vím víc. Škoda, že jsem tenkrát tolik nevěděl. A taky jsem byl málo znalý politiky.

Ten snímek je z 12. července 1995 a vy na něm jako ministr průmyslu přicházíte na jednání vlády. Teď říkáte: Škoda, že jsem tenkrát tolik nevěděl… Víte tedy o věcech, které byste dělal jinak?

To ano. To přece platí v každém oboru lidské činnosti. Ale nelituju, že jsem tam tehdy byl. Považuju to za obrovské štěstí, dar od pánaboha – i když nejsem věřící.

V onom roce si ekonomika vedla výborně: HDP rostlo tempem šest procent ročně, státní rozpočet byl v přebytku pěti miliard. Měli jste tušení, za jak dlouho se to může zlomit, kdy se pozitivní trend obrátí?

Rok 1995 byl opravdu nejlepším rokem. Na konci roku 1996 už jsme začínali vidět problémy, které pak vyústily v minikrizi roku 1997. Nikdo z nás samozřejmě neočekával, že růst HDP bude pokračovat donekonečna, ale nikdo z nás taky neočekával, že ten pokles přijde už v roce 1998.

Hodně lidí má dnes tendenci říkat, co všechno se tehdy v prvních letech transformace ekonomiky mělo udělat lépe, jinak, pomaleji…

Ano, spousta lidí zpětně kritizuje vlastní podstatu reformy. Rychlou liberalizaci v roce 1991. Privatizaci. Nedostatečný právní a regulační rámec. Já na to říkám: Ano, ale to bychom neprivatizovali nikdy, kdybychom čekali na ideální regulační rámec. A nedávná krize ukázala, že i regulační rámec, který nám byl dáván za vzor, dokáže selhat. Naše základní strategie byla přes všechny omyly a chyby správná. V roce 1995 jsme jednu chybu udělali: v rámci vstupu do OECD jsme rychle liberalizovali nejen toky zboží a služeb, což se stalo v roce 1991, ale taky toky kapitálu. Umožnili jsme takzvaně horkým, spekulativním penězům, aby využívaly rozdílu v úrokových mírách a spekulativně investovaly do České republiky. V té době to bylo příjemné, ale velmi rychle se to otočilo, když se ukázalo, že ekonomika musí zpomalit, že si vytváří deficit běžného účtu platební bilance. A pak tento spekulativní kapitál zase začal na jaře 1997 z České republiky velmi rychle mizet.

Na jaře 1997 vláda poprvé přiznala, že ekonomika neroste, jak se čekalo, přijímal se první balíček nepopulárních opatření a vy jste oznámil, že vyvodíte osobní odpovědnost. V červnu 1997 jste rezignoval na funkci ministra i poslance a z politiky zmizel. To jste to vnímal tak silně jako své selhání?

Byl jsem členem vlády, proto jsem cítil odpovědnost. Ale k odchodu jsem se rozhodl už v září 1996, nezávisle na tom, co se stalo později. Jednak jsem si chtěl uspořádat osobní život, jednak jsem měl pocit, že se mi v politice přestává dařit. Necítil jsem se být dobrým politikem. Cítil jsem se docela dobrým ekonomickým ministrem, ale najednou jsem měl pocit, že se v politice přestávám dobře orientovat. Vnitřní neshody v ODA, jejímž jsem byl místopředsedou, byly tenkrát už velmi viditelné. Už jsem na to tehdy prostě neměl.

Z čeho jste měl strach?

Volbami v roce 1996 a pak tou minikrizí v roce ’97 definitivně skončilo postrevoluční období, kdy politika byla ještě tažena étosem transformace. A mně pak trvalo patnáct let pozorování politiky zvenčí, než jsem politický život alespoň trochu lépe pochopil. Hodně mi pomohlo, že pracuji pro zahraniční firmy – pro americkou, pro indickou a další. Hodně cestuji po světě, jsem členem několika různých think tanků a skupin, kde se scházíme a diskutujeme o problémech na pomezí ekonomie, politiky a společenského vývoje.

Býval jste nejpopulárnějším politikem. Možná z té popularity ještě něco zbylo. Zkuste to využít: vysvětlete lidem, jak vnímat nynější ekonomickou situaci, která je mnohem tíživější než ta tehdejší. Dnes HDP neroste a deficit je přes sto miliard.

Především se domnívám, že je třeba lidem nalít optimismus do žil. Tady by měl někdo vstát a říct: Tak zle, jak se o tom často mluví, prostě není! Do standardní životní úrovně mají dneska lidé zahrnutou bohatší spotřebu než třeba před deseti lety. Jsme na tom srovnatelně slušně s jinými zeměmi. Ale chápu, že lidé vidí, že od roku 2008 je hůř, především kvůli globální finanční krizi. Taky vidí, že v době, kdy byl silný hospodářský růst, tedy mezi lety 2002 a 2007, nebyly vlády ochotné zastavit růst zadluženosti. Lidé vidí i neefektivnost hospodaření státu, vidí rozkrádání… Nechci zvláště to poslední zlehčovat, ale řekl bych jim, že lépe bude, když především soukromí investoři budou rychleji a víc investovat, když přejde krize v západní Evropě a bude daleko větší poptávka po našem exportu. Že optimisticky čekám od příštího roku hospodářské oživení.

I někteří členové NERV a vlády vedou ideový spor, jak hospodářský růst nakopnout. Jestli jsou správným receptem jen takzvaná úsporná opatření, škrtání a omezování se ve všech oblastech kvůli co nejrychlejšímu snížení deficitu. Co soudíte vy?

Chci zdůraznit, že politicky tato vláda je moje vláda, i když v posledních týdnech jsem ji poprvé trochu veřejně kritizoval. Najednou to totiž vypadá, že se rozevírají růstové nůžky mezi námi a všemi ostatními zeměmi kolem. Já opravdu nevím, proč tak rychle musíme snižovat deficity. Souhlasím s vládou, že rychlá a velká fiskální stimulace růstu ekonomiky je obecně špatná cesta a že by mohla dostat naši ekonomiku na hranici kritické zadluženosti. Ale jde o míru, rychlost a ochotu jít do detailů a opustit zaběhnutá klišé.

Neboli? Váš návrh, v čem tak rychle neškrtat?

Naši ekonomiku drží zpracovatelský průmysl. Už to nejsou ty velké finální výrobky, turbíny, zařízení pro rafinerie a tak dále, které jsme v komunistických časech za často subvencované ceny vyváželi do zemí třetího světa. Kromě toho, že se zde vyrábějí automobily, je velká část průmyslu vývozně a subdodavatelsky orientovaná. Prostě vyrábíme něco, co se jako výrobek finálně dokončuje v Německu, Itálii, Francii či Skandinávii. V tom jsme efektivní. Abychom toho však mohli využít, potřebujeme zlepšovat jednak kvalitu pracovní síly, podporovat tedy vzdělání, jednak dopravní a obecnou infrastrukturu. Proto se často ptám: opravdu se potřebujeme dostat do roku 2016 na vyrovnané veřejné finance za cenu, že budeme škrtat výdaje do vzdělání a na dopravní infrastrukturu? Věřím v potřebnost velkých infrastrukturních staveb…

Jejich problém je, že bývají spojovány s korupčními metodami.

Kolem veřejných zakázek a veřejných projektů je takové zvláštní ovzduší, to je pravda. Je zjevné, že se v minulosti staly zdrojem korupce. Ale zároveň to vypadá, že teď se od vládní úrovně až po malé obce bojíme rozhodnout, abychom náhodou neupadli v podezření, že někdo vzal obálku. Jako bychom byli těmi průšvihy a skandály hypnotizováni a báli se domácí průmysl podpořit, protože nás někdo obviní, že lobbujeme za toho či onoho.

Ze strachu z korupce se nepouštíme do veřejných zakázek?

Nemám žádná tvrdá statistická data. Ale korupce může společnost paralyzovat i jinak: rozkrádání, chvíle, kdy se lidé stydí za politiky, případy, kdy policie uplatňuje dvojí metr. To vše radikalizuje různé aktivity mimo politické struktury. Z toho jsem velmi nervózní. Pokud se korupční prostředí nezmění, pokud se politické strany neočistí od skandálů, kterých jsme svědky, tak lidé budou mnohem víc naslouchat různým samozvaným mesiášům a lidem, kteří by si přáli revoluci v ulicích. To by bylo špatně. Pevně doufám, že dnešní aféry mění věci k lepšímu.

Doufejme. Případ Davida Ratha asi všem vyrazil dech: podle policejní verze se hejtman prostřednictvím úplatků zajišťoval do budoucna. Tušíte, kdy se u politiků probudily korupční choutky?

Nevím. Kritici říkají, že se to založilo za naší doby.

Ve vaší vládě?

To ne! Myslím, že my jsme byli dobře, rozumně fungující vláda. Ale už v té době se kolem politických stran a kolem podnikatelů, kteří chtěli něčeho dosáhnout, objevovali lidé, kteří hráli roli prostředníků a nechovali se příliš eticky. Ale to, na co se ptáte, tu zakotvilo později, v době opoziční smlouvy. Já jsem ji původně podporoval jako dobré řešení pro období oné minikrize. Ale na druhou stranu to bylo období, kdy se tu začala propojovat politika a hospodářství.

Varoval jste před revolucí v ulicích. Co tedy lidem radíte?

Chápu, že jsou naštvaní, že nadávají, že chtějí demonstrovat. Myslím, že všem těm lidem mají politici naslouchat. Nemusí s nimi souhlasit, ale musí jim naslouchat. A pracovat s tou informací. Ale ti nespokojení lidé by měli respektovat demokratické principy – založit si politickou stranu a pokusit se normálními, standardními postupy situaci změnit, ovlivnit politiku. Jít do toho takto aktivně.

A vy do toho půjdete aktivně?

Víte, když jsem odešel z politiky, šel jsem do soukromého sektoru. Uspěl jsem v něm. Vybudoval jsem si kancelář, určité jméno ve střední Evropě… Po osmi devíti letech jsem se začal do veřejného života vracet: v roce 2006 jsem vstoupil do Pačesovy Nezávislé komise pro energetiku, stal jsem se členem NERV, učím na Univerzitě Karlově, v roce 2009 jsem založil nadaci Prague Twenty, pořádám konference… To všechno dělám proto, že chci nějak veřejně působit.

A konkrétní politická aktivita? Nezavede vás to tímto směrem?

Možná, že ano. Ale to je maximum, co můžu poctivě říct. Mezi mou nadací a konkrétní politickou aktivitou se musí ujít nějaký kus cesty a musí pro to být nějaké podmínky.

Spekuluje se, že chcete kandidovat na prezidenta…

Na to musím zopakovat, že i třeba k takovému rozhodnutí je nutno ujít ještě nějaký kus cesty a v neposlední řadě: nejsou známy podmínky, za kterých to bude. Prováděcí zákon bude Sněmovna teprve schvalovat. Takže nechci ani spekulovat.

Konkrétněji tedy odpovíte, až bude schválen volební zákon?

Do toho mě, prosím, netlačte. Odpověděl jsem poctivě, jak to je.

Rozhovor byl publikován v deníku MF Dnes (26.5.2012) a na www.vdlouhy.cz