Lesk a bída minimální mzdy

Vláda tento týden schválila další zvýšení minimální mzdy. Paradoxně postihne ty, kterým má toto zvýšení pomoci!

Vláda schválila zvýšení minimální mzdy o dalších 1200 Kč (meziročně o cca 11 %) a za její čtyřleté působení se tak zvýší o 43,5%. Je to špatná politika, byť mnoha firem se zvýšení minimální mzdy přímo vůbec netýká. Dotkne se ale paradoxně těch, které má vyšší minimální mzda sociálně podpořit: jednak zaměstnanců s nízkými příjmy, jednak malých podnikatelů, kteří sotva svými výnosy pokryjí náklady. Jde o firmy s vysokým podílem mezd na celkových nákladech, často působící v ekonomicky méně vyspělých regionech - úklidové firmy, v ubytování, pohostinství, v základních službách, malé výrobny. Firmy nebudou nabírat nové zaměstnance, a naopak, tam, kde to půjde, je začnou nahrazovat stroji, jinde začnou propouštět, ale hlavně zaměstnávat načerno.

Až příliš často se tak stane na venkově, kde v malých obcích může zavřít jediný fungující konzum. Absurdně, vláda na jedné straně zvýší minimální mzdu, aby na druhé straně, v různých programech pro rozvoj venkova, jednala o dotacích, aby takový konzum v malé obci přežil. Při tom celkově, z makroekonomického pohledu, bude krátkodobě vše v pořádku. Máme růst, nízkou nezaměstnanost, nízký dluh. Budeme si však rozšiřovat černou ekonomiku a ještě více učit lidi buď nepracovat nebo při tom šidit. Budeme dále rozšiřovat nespokojenost malých podnikatelů. Z celostátního pohledu může jít o jednotlivé detaily, ale každý, kdo se pohybuje v politice a veřejném sektoru ví, že čert je skryt právě v detailech.

Nejde však jen o přímé dopady vyšší minimální mzdy. Zaručená mzda, provázaná s minimální mzdou, je pro mnohé podnikatele palčivější než ta minimální, protože se týká výrazně větší skupiny lidí. Jde o zaměstnance, pobírající plat, a o firmy, kde není kolektivní smlouva a těch při relativně nízké odborové organizovanosti už není málo. Vyšší minimální i zaručená mzda povedou k tlaku na růst všech dalších mezd.

Plošný dopad zvyšování minimální mzdy je pak přes daně a odvody. Až po 1. lednu 2018 bude zaměstnavatel svému zaměstnanci platit alespoň minimální mzdu 12.200 Kč hrubého měsíčně, pak na mzdových nákladech vydá 16.348 Kč měsíčně. Spolu se zaměstnancem odvedou státu každý měsíc 5.880 Kč. Pokud je 132 tisíc zaměstnanců odměňováno minimální mzdou, stát si tak může přijít díky vyšší minimální mzdě k dalším přibližně 1,2 miliardám korun ročně (a to nepočítáme efekty z nepřímých dopadů). S nadsázkou lze říci, že vyšší minimální mzda nepomůže našim chudším spoluobčanům, ale vydělá na ní stát.

Vláda i odboráři dávají za příklad země s vyšší minimální mzdou, jako je Slovensko, Maďarsko, Polsko nebo Slovinsko. Nemůže však být náhoda, že všechny tyto země trpí dlouhodobě výrazně vyšší nezaměstnaností než ČR, a to přes to, že se jejich občané ve velké míře stěhují za prací do zahraničí. Jistě by se českým odborářům i zaměstnancům líbilo mít minimální měsíční mzdu jako v Řecku (684 Eur, tj. cca 17 200 Kč). Byli by ale ochotni se smířit i s nezaměstnaností, která byla v Řecku vloni téměř šestkrát vyšší než v ČR?

Netvrdím, že byla dostatečně empiricky prokázána přímá vazba mezi nezaměstnaností a minimální mzdou. Jen připomínám ošidnost a velká rizika překotného zvyšování minimální mzdy i fikci, že je ochranou před chudobou. Mimochodem, dle Eurostatu se Česká republika drží právě v ukazateli míry chudoby dlouhodobě nejlépe v celé EU. I při mnohem nižší minimální mzdě než bude ta lednová zde důležitou roli hraje naše hustá sociální síť, která rozhodně nefunguje jako pověstná trampolína, co má lidi rychle vracet na trh práce, ale spíše jako měkký polštář, na kterém si mohou lidé posedět i několik let.

Na Hospodářské komoře nejsme asociálové, kteří chtějí jen tučné zisky pro sebe - naopak, chceme růst blahobytu všech občanů ČR. Ostatně, firmy, ať velké či malé, domácí i zahraniční, již za poslední rok výrazně zvýšily mzdy. Vidíme však účelový, předvolební tlak na od reality odtržený růst mezd, který jde proti zájmům nejen našich členů, ale veškerých českých podnikatelů a tedy proti zájmům celé země. Vidíme Tripartitu, kde mimořádně agresivní odbory s tichým souhlasem vlády válcují slabou stranu zaměstnavatelů. A vidíme ne skutečné kolektivní vyjednávání, ale jednosměrnou ulici k vyšším mzdám za každou cenu, očerňování podnikatelů a démonizaci zahraničních investorů. Dnes, při konjunktuře, nad tím mávneme rukou. Jednou, až se ekonomický cyklus zhoupne do recese, nám zůstanou oči pro pláč.

Vladimír Dlouhý, prezident Hospodářské komory ČR