U jezera Lago di Como se pravidelně dvakrát do roka scházejí význační ekonomové a finančníci. Před dvěma týdny měli na pořadu poněkud chmurné téma, které ani půvab přírodní alpské scenerie příliš neodlehčil – světové ekonomické vyhlídky a evropskou dluhovou krizi. Vzhledem k tomu, že Česká republika je na Evropě hospodářsky velmi závislá, jsou závěry rokování pro nás zásadní. A je o čem přemýšlet.
Dosud se totiž ekonomická elita až na výjimky shodovala na hlavním receptu boje proti státní zadluženosti – šetřit a škrtat, dokázat světu a hlavně trhům, že dluh se bude opravdu snižovat. Jenže poslední vývoj ukazuje, že to nebude stačit. Zdánlivé uklidnění situace kolem Řecka a vyhlašovaná opatření EU k vytvoření záchranného fondu už střídají nové hrozby ze Španělska, Itálie, Portugalska a spekuluje se i o dalších zemích včetně Francie. O tom, že Řecko drží nad propastí unijní finanční podpora jen nakrátko, vědí všichni.
V debatách došlo tři měsíce po Novém roce, kdy se nejprve zdálo, že nejhorší krize je již zažehnána, k patrnému posunu. Všichni vždy byli zajedno, že samo omezení státních výdajů na překonání dluhové krize nestačí. Stále více hlasů však říká, že škrty mohou novou krizi spíše vyvolat než odvrátit.
Podobně se mění pohled na euro. Zatímco zhroucení projektu jednotné evropské měny ekonomové až na výjimky odmítali, dnes jich stále více už hovoří o řízeném odchodu periferních – těch nestabilních, zeměpisně okrajových – zemí od eura jakožto o možné a účinné cestě z celoevropských potíží. Do těchto úvah se nutně promítají i obavy ze sociální nestability, kterou mohou vyvolat další restrikce.
Vládní injekce nikoho nespasí
Co z toho všeho plyne pro Česko? Určitě ne odklon od střídmé rozpočtové politiky, nemusíme se nejprve ještě více zadlužit, abychom nastartovali ekonomický růst (což se diskutuje jako možný lék pro periferní země). Prostor k úsporám neustále existuje, to vidíme všichni každodenně kolem nás. Žádné vládní finanční injekce do vybraných projektů a odvětví nás nespasí.
Jedno poučení však platí – každá vláda musí hledat křehkou rovnováhu mezi úsporami a růstem. Podle oznámených vládních opatření má v roce 2013 schodek činit 2,9 procenta HDP a v roce 2014 1,9 procenta HDP. Již v roce 2011 jsme však dosáhli 3,1 procenta. Potřebujeme tak rychle deficity snižovat?
Důvěra a levná obsluha dluhu
Není nutné mít vždy vyrovnaný nebo přebytkový rozpočet, cílem je udržitelná fiskální politika. Tedy schopnost dostát všem závazkům vůči věřitelům a udržet co nejlevnější financování dluhu. Postavení naší země je nyní takové, že si můžeme dovolit i pomalejší snižování deficitů bez ohrožení fiskální udržitelnosti. NERV již delší dobu navrhuje přijetí fiskálního pravidla, které tuto udržitelnost pomůže zajistit i v delším období.
Proč snižovat deficity pomaleji? Dlouhodobým a klíčovým požadavkem je posílení konkurenceschopnosti ve vztahu k Evropě, zejména k Německu. S ní stojí a padá naše prosperita. A Německo, jakožto nejvyspělejší trh, je náročný partner. Z naší strany to znamená především podporu vzdělanosti, mezinárodních zkušeností mladé generace a také rozvoj infrastruktury. V těchto dvou sférách se škrtat nevyplatí a na školství by peníze měly být i dnes.
Co se týče eura, tak na jeho další osud a případné oddělení periferních zemí od společné měny se budeme dívat trochu jako v divadle. Jako divák, který v hledišti sleduje, jak na jevišti herci chtějí v dobré víře předvést opravdové drama, zapálí tam skutečný oheň, inscenace se vymkne hercům z ruky a my – jako diváci – máme najednou strach, že ten oheň přeskočí i na nás a popálí nás. To je reálné riziko, které však neznamená, že by nám evropská integrace nepřinesla jiné velké výhody, jako je společný trh či volný pohyb přes hranice. To divadlo, ve kterém společně s dnes poněkud vymknutými herci sedíme, je pro nás pořád tím správným místem. O žádném jiném divadle zatím nevím.
Vladimír Dlouhý (článek byl publikován v deníku MF Dnes)
