Nikoli, nejedná se o dobrodružství kapitána Jacka Sparrow. Sledujeme nekonečnou reality show "Tunelujeme ČR" s podtitulem kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu (partaj, klan...). Na jedné straně v ní účinkuje skupina lidí, kteří dlouhodobě rabují veřejné zdroje, na straně druhé daňoví poplatníci, kteří tuto veselou taškařici platí.
Bývalí poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr nejsou zrovna nejznámější politici. Spíše se jednalo o řadové poslance. Ani Janouška a Rittiga nepovažuji za top kmotry. Přesto bylo v souvislosti s jejich vyšetřováním zabaveno 150 miliónů a desítky kilogramů zlata. O jaké částky by se pak jednalo v případech korupce nejvyšších politiků a kmotrů? O miliardy? Je to klidně možné, když vezmeme v potaz, že se ročně korupcí rozkrade řádově 100 miliard. V tomto kontextu je svým způsobem pochopitelná argumentace Davida Ratha, který se považuje za "malou čudlu", ne velkého sumce, a politického vězně. Možná Rath skutečně je malá ryba. Což ovšem neznamená, že není velký zloděj. Znamená to pouze, že jsou tu i zloději mnohem větší. Zvrácenost myšlení těchto lidí je do nebe volající. Já sice kradu, ale jiní kradou více, tak proč jste zavřeli mě. Možná něco podobného zase brzy uslyšíme.
Česká republika si ovšem nemůže dovolit luxus nechat politiky a kmotry krást miliardy. Státní, krajské i obecní rozpočty se topí v dluzích, musí se šetřit ve školství, zdravotnictví, sociální sféře, není na opravy silnic atd.
Je velmi nešťastné, že prezidentem v tuto chvíli není důvěryhodný protikorupčně zaměřený politik jako např. Jiří Dientsbier nebo Zuzana Roithová. Na hradě bohužel sedí spoluzakladatel opozičněsmluvního stroje na vykrádání státu. Z této strany se tedy pomoci nedočkáme, spíše je na místě obava, že se Zeman s Klausem budou snažit využít současnou situaci k upevnění svých pozic a dalšímu udržování a rozvíjení zlodějského systému, který vytvořili.
Možná se nacházíme v bodě, který do značné míry určí budoucí charakter naší země. Po roce 89 jsme se přihlásili k hodnotám demokracie. Někteří politici ovšem demokracii pojali tak, že je třeba za každou cenu vyhrát volby a pak si mohou dělat, co chtějí. Velký omyl. Demokracie není tam, kde není právní stát, kde poslanci nepřijímají zákony ve veřejném zájmu, ale v zájmu úzkých lobbistických skupin, kde politici paralyzují činnost policie a justice a prezident vyhlašuje amnestii, kterou porušuje základní práva občanů. V takové zemi demokracie není.
Je škoda, že nemůžeme volit napříč politickým spektrem. V tuto chvíli považuji hry na pravici a levici za naprosto nedůležité. Ustál bych i vyšší daně, pokud by peníze, které ode mě stát vybere, nemizely po miliardách v bezedné černé díře korupce. Ve všech demokratických stranách vidím politiky, kterým bych ještě byl ochoten důvěřovat. Ale žádnou stranu jako celek se mi volit nechce, protože jsou tam též lidé, kterým nevěřím ani trochu. Co s tím? Babo raď!
Masaryk kdysi řekl: „Demokracii už máme, teď potřebujeme ještě demokraty". Moc jsme od té doby nepokročili. Ale v tom výroku je obsaženo i řešení. Je třeba, aby se politici a občané učili žít v demokracii. Abychom byli loajální ke své zemi a vážili si svobody, jakou jsme nikdy dříve neměli, i když je tu mnoho problémů. Abychom k politikům byli přísní a kontrolovali je, ale též spravedliví a rozlišovali gaunery od těch, kteří usilují o zlepšení. Takoví tu totiž také jsou. Nadávat u piva na všechny a na všechno je jednoduché, alibistické, nikam nevedoucí a tudíž přesně to, co se hodí kmotrům a s nimi spřízněným politikům, kteří si přejí zachovat stávající status quo.
