Do čela našeho státu se v posledních desetiletích dostali tři politici, kteří si jsou v mnohých rysech velmi podobní.
1. Nezdravá touha po moci
Každý politik samozřejmě musí usilovat o moc. Je ovšem rozdíl, činí-li tak se záměrem prosadit program, s kterým předstoupil před voliče, nebo touží mít moc pro moc samu (pro ten pocit), popřípadě pro získání možnosti dopřát profit finanční nebo jiný sobě a spřízněným jedincům a skupinám. Činnost takového politika pak samozřejmě není veřejnou službou.
2. Cynismus, demagogie, narcismus
Cynik je člověk, který jedná bezohledně, zraňuje city druhých, zejména zpochybňuje a zesměšňuje to, co druzí uznávají jako etické a lidské hodnoty.
Demagogie je působivé a klamavé vystupování, využívané k získání vlivu, politické podpory a moci. Místo věcného zdůvodňování působí hlavně na předsudky a emoce posluchačů, k čemuž slouží polopravdy, překroucené argumenty, logické klamy, falešné sliby, vyvolávání strachu a podobně.
Narcismus charakterizuje člověka s přehnaným obdivem sám k sobě, s arogantním vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jako nástroje pro vlastní cíle.
Bohužel nezbývá než konstatovat, že v této oblasti dosáhli všichni tři prezidenti "výrazných úspěchů".
3. Kremlofilie
Tuto podobnost Klause a Zemana s Husákem vnímám jako nejvíce znepokojující. Husák coby místodržící v ruské kolonii měl samozřejmě kremlofilii "v popisu práce". Ovšem u prezidenta svobodné ČR bych předpokládal obezřetný a sebevědomý postoj k bývalému okupantovi, který se s jeho komunistickou historií nevyrovnal zdaleka tak přímočaře, jako např. Německo s nacismem. O dnešním Rusku, které po nás hladově pokukuje, lze těžko mluvit jako o právním státu, v jeho domácí i zahraniční politice můžeme pozorovat manýry KGB. Bohužel se zdá, že i Klaus a Zeman mají kremlofilii "v popisu práce".
4. Komunismus
Klaus a Zeman sice nejsou generálními tajemníky KSČ, nicméně je zarážející jejich tolerance ke komunismu, který společně s nacismem patří k nejzrůdnějším režimům v dějinách lidstva.
Závěrem
Naše společnost prošla v minulém století značnými otřesy. Hodnotový marasmus a dezorientace, které z toho vzešly, vynesly do čela státu cynické demagogy, kteří se sice tváří jako otcové národa, ve skutečnosti ale krizi společnosti prohlubují. Lze jen doufat, že ve svobodných poměrech vyrostou důvěryhodní politici, kteří budou schopni politiku pojímat jako službu veřejnosti a budou pro občany zdravou autoritou, jakou byl např. TGM.
