Křídlovka

Když tak jdu tím naším městem, naslouchám občas zvědavě, co kde za okny hrají... Tu slyším v prvním patře flétnu, kousek dál si vyslechnu klavírní Elišku, někde zase zakmitají rockové vibrace.

Můj soused hrával zuřivě na piáno, až se nám chvěl strop. Vedle sousedka na nic sice nehrála, ale "Sejdeme se na Vlachovce" dávala tak nahlas, až jsem měla pocit, že se tento pořad u nás v domě přímo natáčí...Ta dnešní sousedka v jejích letech má jako vyzvánění na mobilním aparátu "Pochod imperátora", což je velmi úsměvné, zvlášť, když si připomenu její vizáž...

Můj brácha chtěl ovládat hru na trumpetu, kterou sice lety vyměnil za "skříňku se šesti drátama", na tu se prý lépe balí dívky, což se mu bohužel, ne vždy dařilo.

Na lesklé "potrubíčko", jak v jedné písničce deklamuje Jaroslav Uhlíř hrával také můj děda. Bydleli uprostřed podkrkonošských lesů u přehrady. V jeho mladých předválečných letech ho velmi bavilo a já se tomu nedivím, cvičit na křídlovku pod oblíbenou hrušní, mělo vám to takovou překrásnou ozvěnu, to jak nedaleko postává vzrostlý jehličnatý les.

Jiný můj prapředek co bydlel v Terstu, tak ten vlastnil hartského kanárka, co prý dokázal perfektně napodobit páníčkovy hvízdací songy. Nevím, zda na to letěly ženy, ale také  je obdivuhodné, když se to umí.

Ale abych příliš nezabočila... Jednou zrána té žesťové ozvěny najednou bylo trochu víc. Jasně že myslím na dědu pod "frňákovníkem". Cvičil zrovna své oblíbené lidovky, žádná nocturna, ale Kolíne, Kolíne , pak ještě Kdyby ty muziky nebyly a Škoda lásky. Najednou mu kdosi přes les zopakoval jeho repertoár a ještě to pak i zrychlil ke konci. Neslo se to přes přehradu, byl to takový nečekaný křídlový rozhovor. Ne, fakt se mu to nezdálo... Zkusil novou skladbu, to se ví, vždy nehrál první trumpetu děda, také on po neznámém opakoval. Druhý den, za týden i za měsíc takhle s neznámým muzikantem konverzovali přes les.. Oba se tím neskutečně bavili.

Děda narukoval na vojnu a když se po válce vrátil domů do chalupy, první co bylo, že popadl do ruky trumpetu, aby ometl pavučiny pod hrušní. A co se nestalo! Dotyčný muzikant se k němu po chvíli přidal!! Zase spolu vyhrávali, jen škoda, že se nikdy nesešli.

Mimochodem, pod hrušní se dodnes dobře sedí a hraje, už je prastará a její koruna hledí z velké výšky. Mohla bych  teď také dodat, že "jak se do lesa hraje, tak se z lesa kolikrát i ozývá"...