Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme...

Co se včera všechno událo? Tak za jedno měla svátek EU, přesněji řečeno její patron, svatý Benedikt. Dále by se dožila 85. narozenin paní Olga Havlová. Prázdniny vespolek.

Malostranské náměstí ožilo, našim politikům byly napečeny koblihy svépomocí národa, aby nemuseli konzumovat koblihy z dovozu, bytˇ záhumenního.

Dále po cestě do Prahy bylo mnoho objížděk, zkrátka dopravní situace měla patovou situaci a ze stavu zatížení pětku. Ale nakonec všechny cesty vedou prý do Říma. Na náměstí byla opřena expozice portrétů umučených komunistickým režimem, což dav zanedlouho komentoval výkřikem:"Masoví vrazi."

Dostala jsem do opatrování českou vlajku a ještě jednu menší s nápisem" Neztrácíme naději....". Vřele a opožděně se velmi omlouvám všem, co jsem je majzla přes hlavu. Jeden kolega s vlajkou nesl vlajku potřísněnou krví, což bylo v přítomnosti vyobrazených obětí výmluvné.

Zpátky už nemůžeme a ustupovat nehodláme, ústupek prý plodí další ústupek. Sešli jsme se jako sebevědomá občanská společnost, která nezapomíná na historii a nehodlá akceptovat svéráznou interpretaci dějin neokomunistů. Byli mezi námi emigranti a cizinci, japonci se proplétali proti nám směřujícím přímo ke sněmovně.

A tak, když je potřeba jsme neústupní natolik, že vlastním tělem nedopřejeme průjezdu oranžového popelářského vozu směřujícího přímo na mýtink  paní Miroslavy Němcové. Ctihodným pracujícím mužům snad nedošlo, že vjíždět do davu je nejen nemístné, barbarské,.... Nabízí se konečně i otázka: "Kdo je poslal?"

Přímý přenos z poslanecké sněmovny je hlasitě komentován souhlasnými i nesouhlasnými decibely, pískání dnes tolik moderní na festivalech i sletech se násobí a prodlužuje. Probíhá happening pískotu...

Zde můžeme vidět  upotřebení občanské fantazie, smyslu pro realitu i humor, který nám je ve chvílích temna tak blízký! Dlouhý pracovní přesčas tentokrát ochotně lidé snášeli spolu se státníky. Zatímco milovník Bechera na jednání v zahraničí spal, poutníci z česka chtěli u všeho být.