Já jsem napsal jako malý kluk p. Schikedanzovi, majiteli německého obchodního domu Quelle, jestli by mi neposlal kalkulačku (malou, vysněnou). Nevím kde dopis skončil, ale předpokládám že ještě u nás na StB. Kalkulačka nepřišla, StBáci naštěstí také ne.

To bylo ovšem o dost později, než v době A8, ba i A11

Tak jsi mi evokoval tu nadšenou atmosféru, kterou kupodivu sdílela i čs. televize, byť už začínala normalizace. Pěkně jsem si početl jako vždy v tvém případě.

Díky moc, Viléme. Máš pravdu. No, on se ten normalizační šroub v některých oblastech utahoval celkem pozvolna. Dokud dělal přenosy Apolla Josef Doubek (pak snad emigroval do SRN) právě s pány Vítkem, Koubským, Grünem atd., byla to paráda. Pokud mě paměť neklame, bylo to do Apolla 11 včetně. Pak nastoupil Codr a nadšení se vytratilo.

Srdečně Tě zdravím, Miroslave. I s omluvou, že jsem Tvé dva poslední blogy objevil až dnes, vlastně náhodou, a proto ta opožděna reakce.

Tak to je moc hezké, jak jste to jako kluci prožívali a jak jste byli odměněni!

Když Apollo 11 přistálo na Měsíci, byl jsem jako zdravotník

na táboře na Třech studních...

Děkuji moc, Tomáši, potěšil jsi mě velmi. No jo, my jsme tím tehdy opravdu žili - hlavně v době od Apolla 8 do 13. Pak už jsem šel do gymplu a přišly trochu jiné zájmy .

Tak to máte pěknou památku.

Děkuji za návštěvu. Ano, je to tak .

Já mám vzpomínku na dlouhou noc, kdy jsme čekali mnozí u televize, až uvidíme první kroky člověka na Měsíci. Ten zážitek mne, teenagera, inspiroval k činu. Napsala jsem na americké velvyslanectví gratulaci. Moje rodné jméno je Kraftová a můj dopis velvyslanectví předalo do NASA, kde byl prvním letovým ředitelem v kontrolním středisku této mise Christopher Kraft (nejsme příbuzní). A ten ho dal své dceři Kristy.

Dopisy, gramodesky a knihy pak pár let putovaly mezi námi. We Reach the Moon jsem přečetla se slovníkem.

Děkuji, že jste mi svým blogem přivál milé vzpomínky.

Děkuji moc za návštěvu a velmi zajímavý komentář. Tu noc jsme tedy prožili stejně . Zdravím Vás srdečně.

Tato historka svědčí o nezkrotné vynalézavosti a fantastičnosti mladé duše. Nyní mi hlavou běží, co všechno jsme prováděli, co všechno jsme sbírali... Na odznaky jsem si jako holka ale moc nepotrpěla, zato moji bráchové ano a ještě dnes by se u nich našly zajímavé kousky. Já vlastním jediný odznak, je to spíše taková placka a je na ní napsáno Zeman znovu 2018

Děkuji moc za návštěvu a komentář, paní Jarmilo .

Krátce po letu na Měsíc mamka ležela v nějaké podpetřínské nemocnici a cestou na návštěvu jsme šli kolem amerického velvyslanectví. Rozdávali tam před vchodem brožuru na křídovém papíře s mnoha fotografiemi amer. kosmonautů na Měsíci. Někam jsme ji uložili, jen už nevím kam.

Děkuji za návštěvu a zajímavý komentář.

Zaujímavý počin, pán Pavlíček, nemáte zrejme ďaleko od slov k činom a to je moc super, a kresby len príjemný dojem z článku utvrdzujú

Moc Vám děkuji, paní Melišová a přeji krásné dny.

Pamatuju si až Apollo 11 – ještě mi nebylo sedm let, protože jsem říjnovej, po prázdninách jsem měl nastoupit do 1. třídy. Táta mě v noci vzbudil a posadil k televizi. „Dívej se...“ a já s rozespalejma očima viděl Neila Armstronga, jak z lunárního modulu vystupuje na měsíc. Ten přenos byl mizernej, byl jsem poměrně namíchanej.

Dneska jsem svému nebohému tátovi za tohle vděčnej. Mí vnuci na mě užasle hledí, když jim právě tenhle zážitek vyprávím.

Vzpomínám si ještě na to, že mýho tátu to tehdy dost chytilo. Pamatuju si časopisy – byly v češtině – které domů přinesl. Nádherný, barevný, na křídovým papíře. Musely stát tehdy balík. Nejenom fotografie kosmonautů na měsíci (tady mě rozčilovaly ty křížky, které na obrázcích byly – asi víte, o čem mluvím), ale byly tu i jakési fikce budoucího měsíčního města, všechno v nehostinné měsíční krajině pod průhlednými kupolemi. Tehdy se to zdálo strašně blízko...

Dneska už jenom doufám, že se dožiju toho, že na Měsíci člověk znovu přistane. Po více než padesáti letech! A půjdu a vzbudím svá vnoučata třeba uprostřed noci, aby se na to mohla podívat. Protože možná oni se nějakého toho měsíčního města dočkají.

Děkuji moc za přečtení a zajímavý komentář. Tak to jsme na tom byli podobně, i když jsem byl trochu starší. Musím říct, že dnes jsem již ke kosmickým letům skeptičtější. Evidentně neumíme žít ani na Zemi, nevím, jestli by bylo dobré zničit nějakou jinou planetu nebo aspoň Měsíc .

Apollo ,,slavíme" každoročně. Souvisí to ovšem s přistáním na Měsíci, neb tehdy přišla na svět naše nejstarší dcera, a tak to dodnes slavíme i v souvislosti s mými narozeninami

Moc děkuji. Tak to máte krásnou shodu termínů k oslavě. Srdečně zdravím.