Dovolím si napsat svůj pocit z článků, které tu uveřejňujete.

Jsou ryze teoretické, tak jak se s nimi běžně setkáváme v učebnicích.

V žádném případě nechci radit nebo kritizovat (to opravdu není účelem mého příspěvku!), přesto cítím potřebu k napsání několika slov:

Ocenil bych (pokud ovšem není posláním těchto článků pouhá osvěta), kdyby byly napsány s ohledem na vlastní osobní autorovu zkušenost, t.j. byl-li by daný blog s ohledem na jeho obsah zaměřen i na jeho vnitřní prožitek a zkušenost.

* opr. ... byl-li by daný blog s ohledem na jeho obsah zaměřen i na vnitřní prožitek a zkušenost autora.

Krásné a hluboké ranní zamyšlení.

Děkuji, Irenko, a přeji krásný víkend.

Název článku jsem zpočátku nechápal, ale jak se četl, tak mi to došlo. Možná by víc sedělo "mimo čas a prostor". Je znát i z diskusí tady, že tady v tom 3 D prostoru je pěknej mišmaš a z toho plynoucí mentální nepochopení. A to, co píšeš platí za časem a prostorem a pro bytosti vědomé. Do našeho času a prostoru občas pronikne paprsek a všimnou si ho jen ti pozorní. Být mimoněm je těžké ale hezké

No, mně se poslední dobou dějí věci, jako že něco napíšu a pak to čtu a říkám si, ty vole, a tohle se v tobě vzalo kde? A nebo dneska ráno jsem si zpracovávala jednu situaci ze včerejška, kdy jsem se nechala vyvést z klidu a uvěřila jsem, že je důvod spěchat. A tak jsem si to zpracovávala, neboť reálně nikdy není důvod spěchat, to si jen my myslíme, a tak se mi v té souvislosti vybavila moje dcera, která teda není ochotná zvýšit tempo ani kdyby nevím co. Přivádí mě tím k šílenství v situacích, kdy já mám pocit, že spěcháme, a dáma si kráčí jako modelka po mole, jako by se nechumelilo. Jenže ono se ve skutečnosti nechumelí, ono opravdu není kam spěchat, to je jen můj pocit, zažitý vzorec chování, ona se na to vlastně dívá správně, ani za to nemůže, už je prostě jinak nastavená: No stres, ono se to neposere. A má recht! Tohle vše se odehrávalo potichu v mé mysli, ale pak když mi to došlo, začala jsem se nahlas smát tomu, jak je to dokonalé, jak mi ta dcera vlastně ukazuje, jakým bludům věřím. Nicméně ona, aniž by mohla tušit, co aktuálně odehrává v mé mysli, v tom okamžiku vstoupila do místnosti a prohlásila, "mami, já jsem tě přišla něco naučit". Koukala jsem na ní jako jojo a čekala jsem, co mě bude učit, a ona nic. Tak se jí ptám: "A co jsi mě přišla naučit?" A tentokrát na mě zase koukala jako jojo ona a odpověděla: "Nevím." A šla si zase po svém. Jako by ke mně promluvila z jiné úrovně vědomí a pak se zase vrátila zpátky do své role. Jako je to mazec.

Ivi, začínáš být na mě příliš složitá a ezoterická. Já jsem jednoduchý dědek.

Vašek

To se ti jen zdá, Vašku. Moje postavička je pořád člověčí. Tohle jsou jen vhledy. Užij si krásný víkend.