Poněkud hloupoučké úvahy.

Jaký autor, takové úvahy :-)

Pro obyčejného človíčka je těžké se orientovat. Řada světových odborníků doporučuje nosit roušku a kombinovat jí s dodržováním bezpečné vzdálenosti mezi osobami. WHO zase doporučovalo, aby roušku nosili jen sami nakažení a lidé se symptomy COVID-19 plus ti, kteří o první dvě skupiny pečují. Mě osobně nošení roušky problém, ani psychicky, ani fyzicky nedělá, jde o zdraví i ostatních lidiček kolem. A můj fetiš tedy rouška rozhodně není.

Fetiš je předmět hodný uctívání.

Opravdu jsem nikde ani koutkem oka nezahlédla kohokoliv, kdo by roušku uctíval, používal ji jako kultovní předmět.

To byste za fetiš klidně mohla označit třeba helmu sloužící k ochraně před úrazy hlavy nebo třeba obyčejné galoše sloužící k ochraně při práci v zamokřeném terénu....

Opět blábolíte nesmysly, paní Moudrá. Kdybyste si aspoň vygůglila, co slovo fetiš znamená. Ale protože vím, že od Vás to nelze očekávat, udělal jsem to za Vás.

Fetiš - kultovní předmět; jev nebo předmět přehnaného nekritického uctívání. Zdroj Slovník cizích slov.

Čili fetiš je přesný opak toho, co říkáte. Nikoliv předmět hodný uctívání, ale objekte NEKRITICKÉHO uctívání.

Lžete úmyslně s nějakým cílem, nebo je pro Vás fetišem pozornost druhých?

„Narušena je tímto významně identita, jak ta lidská, tak ale i celospolečenská.“

Zdroj: https://ditajarosova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=752029

Záleží na tom, co kdo chápe jako identitu. Obličej? Otisk prstu? Vlasy? Nebo třeba celé tělo? V této souvislosti mě napadá zvídavá otázka: Je nošení plavek významným narušením identity, když pod nimi skryté části mají též velice podstatný význam?

Ale teď vážně, moje ranní cesta: Domov - autobus - metro - práce. Na autobus to mám několik minut, tam jsem možnost neorouškované chůze uvítal, ale na těch pár kroků mezi busem a metrem a pak metrem a prací mi to sundávání a pak zase povinné nandávání fakt nestojí za to.

V některých asijských státech (nejen Číně) je nošení roušky obvyklejší. Možná, že se z nošení roušky stane kulturní zvyk, podobně, jako si při kašli zakrýváme ústa, nebo smrkáme do kapesníku. Ve všech případech nechráníme sebe, ale své okolí. A v době chřipek by roušky také mohly mít své opodstatnění. Stačí se podívat na vizualizace, jak se šíří kapénky kolem nás, když roušku máme a když ji nemáme.

V některých asijských státech (nejen Číně) je pojídání netopýrů a psů obvyklejší. Možná, že se z pojídání netopýrů a psů stane kulturní zvyk, podobně, jako si při kašli zakrýváme ústa, nebo smrkáme do kapesníku.