jehovisti, to je něco jako veš v kožichu. Mě dostali jen jednou. Když jsem šla z kontroly na onkologii, kde to dopadlo dobře, byla jsem velmi radostná a nebyla jsem obezřetná. Koupila jsem si u metra velkej párek v rohlíku a tvářila se asi dost šťastně. i přistoupil ke mně šarmantní pán a popřál mi dobrou chuť a že prej vypadám, jako bych byla nejšťastnější na světě. Tak jsem mu radostně vyprávěla, že jsem jako bez nálezu a že ten párek mi moc chutná. No a pak se přidala ještě paní, hovoříme, oni mi nabídli časopis prej o přírodě a já jsem laškovně podotkla, že jako moc děkuju, že si ho vezmu, ale kdyby byli jehovisti, tak to bych je s tím hnala. Usmívali se, vrazili mi ten časopis a já mazala na autobus. Až v busu jsem zjistila, že to jehovisti byli a ten jejich blbej časopis! Ten letěl! Do koše! Ale ten pán se fakt nepřiznal, že jsou jehovisti. Asi pochopil, že i přes moji radostnou náladu bych mu řekla něco od plic.

Zuzi, to je přesně jejich metoda. Anonymně nahodit háček a teprve, když rybka začne zabírat, tak vyložit pár karet na stůl.

Čekal jsem doma na rodiče, kteří měli přijít na domluvenou návštěvu. Zazvonil zvonek, a protože bydlím v dohledné vzdálenosti na panel se zvonky, a zahlédnul jsem stejnou barvu kabátu, jako nosí moje máma, otevřel jsem jim dveře, a přesně jak je psáno, bylo téměř nemožné jim vysvětlit, že nemám v úmyslu cokoliv s nimi řešit.

I tak ale po mně chtěli e-mail. Dělám do IT, tak jsem si řekl, že ten jim klidně dám, protože můžu později bez problémů nastavit na zprávy od nich filtr, aby to padalo rovnou do koše, a nezabíralo mi to čas, jejich zprávy číst. I přesto, jsem si občas nějakou jejich zprávu z odpadkového koše přečetl.

Popovídal jsem si o tomhle způsobu lovení lidí jehovisty s knězem, kam chodíme s rodiči do kostela, a ten mi popsal, jak taková sekta funguje.

Takže za mne, pokud nečekám nikoho, a zvoní mi někdo na zvonek domu kde bydlím, ani se neobtěžuji se zeptat o co jde. Nejsem vrátný, a tím spíše ne ten, kdo by se k nim rád přidal.

Lidé, kteří se mnou chtějí komunikovat, používají jiné technologie, než běhat všude možně a přesvědčovat kohokoliv, aby se k nim přidal a pak jim přihazoval nějaké peníze...

Skvělé řešení

Denně je vídám u stanice metra. Chodím kolem nich velikým obloukem. Z domova je většinou pakuji s milým úsměvem na rtech, těsně předtím než jim před nosem prásknu dveřmi.

A to je dobrá taktika, Pavlí. Nalákat a ... a zabouchnout

Aktuální, slušně jsem je vypakoval ode dveří minulý týden. Musí to být řehole

Upsali se dobrovolně, tož dobře jim tak

a to se ještě do diskuse nevložili Santík s Rózkou. asi by to agitátorům vysvětlili podobně jako náš černý kocour kdysi dávno: to táta nic netuše otevřel po zazvonění dveře podobné smečce, jenže než se dostali pořádně ke slovu, vynořil se v chodbě Mikeš, naježený, syčící jako přetopený kotel, sírově žluté oči jako lucerny. snad z nich cítil nepříjemné vlnění, nikdo neví. v každém případě milí Jehovisté jeli, jako by se jim ukázal ďábel sám od té doby u našich nikdo z nich nezvonil Pan Mikeš už je za Duhovým mostem víc než 15 let, ale za tohle mu pořád posílám nahoru pozdravy a podrbání

Tihle věří v leccos a černého kocoura se svítícíma očima se museli vážně vylekat Santík s Rózkou jsou sice velcí, ale vypadají moc mírumilovně, těch se bojí akorát myši

Já jim tenkrát už ve dveřích řekl, že znám pouze jednoho Gotta a to je Karel. Asi ho ti němečtí Jehovouši neznali, protože nepochopili...

Mohls jim od něj pustit nějakou písničku, třeba by pochopili

Karma,Honzo.

Fanatiky jakéhokoliv druhu bytostně nesnáším.

Jeden fór na konec,možná tu už zazněl,ale já diskusi ještě nečetla.

Zvoní zvonek. Pán jde ke dveřím a ptá se:" Kdo jste?"

" My jsme Jehovisti? Můžeme si popovídat?"

" A kolik vas je?"

"Dva!"

" Tak si popovídejte!"

Hezky, Sari, to jsem neznal:)

Už tu dlouho nebyli, ale poznám je na sto honů, tuším, že oni mě taky

Tak snad Tě nechají na pokoji

U nás stávala dvojice u náměstí a odchytávala lidi aspoň k diskusi nad zmarem, který nás čeká, ale kterému se lze za spolupráce s nimi vyhnout.

Když už to bylo asi potřetí, vzpomněla jsem si na Švejka a na to, jak se poznávali panem Kakonyim. Tak jsem k nim došla, slušně jsem je pozdravila a pravila něco v tom smyslu, že bude lepší, když rovnou pochopí, že se mnou nic nepořídí a napřou své snahy jinam.Opět jsme se slušně rozloučili, oni mi popřáli hezký den, já jim taky a od té doby jsme se na sebe usmívali a zdravili se na dálku. Po pár letech jsem je přestala vídat a teď je nahradili noví, mladší... a já nevím, jestli i s nimi bude dohoda.

Vyhnula jste se sporu, a to se počítá. Vyhnete se mu určitě i tentokrát