http://dianova.blog.idnes.cz/c/222804/Deprese-a-deprese-slovickareni-s-depresantem.html

Slyšela madam někdy o hyberbole? "Já mám depku" se běžně užívá jako nadsázka, že se cítím pod psa duševně, používá se to běžně, stejně jako "to byl porod, to je maso, klepne mě z tebe pepka, já se z tebe zblázním" - ale nějak nevidím, že by vás to rozčilovalo, že si zdraví jedinci dovolují užívat něco tak významného a vážného a úžasného jako porod, srdeční potíže nebo mentální choroby a zlehčovat to různými idiomy. Chápu, že jako pomocná síla v MŠ jste nemusela studovat Vysokou pedagogickou, nicméně pojmy jako hyperbola se vyučovaly v základní škole. Příliš mnoho povyku pro nic.

Zdá se mi, že tu předposlední větu jste si mohla odpustit. Jen tak, ze slušnosti. Školy o člověku moc nevypovídají...

Deprese je exogenní, reakce na nějakou událost, nebo endogenní, která zdánlivě vzniká bez příčiny. O obou platí, že pokud jsou hluboké, jsme v riziku sebevraždy. Někdy ani víra v Boha ti v tom nezabrání.

Může se se mnou rozejít přítelkyně, kterou mám rád, do které jsem zamilován, bez které si nedovedu představit žít, může mi zemřít někdo velmi blízký, na kterém jsem závislý, může mi zemřít milenka, manželka, dítě... Potřebuji se z toho vypovídat, vyplakat a léky většinou nepotřebuji, maximálně jen krátkodobě.

U endogenních depresí je to horší, přiletí jak čarodějnice na koštěti, nevíme odkud, nevíme proč a nevíme co s tím. Vypovídat se nebo vyplakat se většinou nepomůže. A protože deprese je pro mnohé lidi sprosté slovo jako psychiatr, tak se to bojíme léčit. Velmi často se deprese somatizují. Podle naší osobní zdravotní historie se objevují nejrůznější tělesné obtíže. Může jít o bolesti bříška (v dětství jsme kvůli nim nemuseli do školy) a přitom bříško je zcela zdravé, jen trochu líné jako jsme celí líní. Může jít o urputné bolesti zad, kde není žádný nález, kromě bezdůvodné ztuhlosti svalstva zad. Může jít o bezdůvodné nucení na moč, někdy bolestivé močení, aniž by šlo o zánět či jiné onemocnění močových cest. Plejáda obtíží je prostě nekonečná a záleží jen na naší zdravotní historii.

Zajímavoudepresí je deprese z úbytku slunečního svitu. Asi jí trpí každý, ale jen někdoto snáší podstatně hůř. Kolem podzimní rovnodennosti náhle ztrácíme sílu,ztrácíme zájem o život, objevují se nejrůznější příznaky nejrůznějších nemocí astav se stále prohlubuje až k zimnímu slunovratu. Celí nešťastní chodíme polékařích, kteří nic nenacházejí, a těsně před Vánocemi již nabývámepřesvědčení, že jsme smrtelně nemocní. S takovýmto depresivním člověkem trpícelá rodina. A jak se Sluníčko začne navracet k nám na severní zeměkouli,začíná se nám navracet životní síla, a náš zájem o děvčata začíná být opětvětší než zájem o naše nemoci. A v době, kdy děvčata odkládají své kabáty, cítíse chlapci již opět jako znovuzrození.

Deprese se dají dobře léčit. Při hluboké depresipotřebujeme mít někoho blízkého vedle sebe, aby zabránil tomu, kdybychom začalipociťovat, že náš život není k žití. Při reaktivní depresi potřebujemeněkoho, komu se můžeme vypovídat a vyplakat. Při depresi z ubývajícího dnesi můžeme vypomáhat přesvícením prostoru, který obýváme. Ale rozhodně bychom seneměli bát užívat dnešní antidepresiva třetí generace. To již dávno nejsou lékypři jejichž užívání jen tupě čučíme před sebe. Při většině dnešníchantidepresiv můžeme bezpečně vykonávat svoji profesi, můžeme řídit auto a kdyžjsme někde na oslavě narozenin, můžeme si v pohodě i připít.

Já bych diskuse na blogu nehnal do velké odbornosti. Moje zkušenosti s depkou osobně jsou naštěstí nulové. Ovšem potkával jsem se s ní mnohokrát v okolí, zejména pracovním. A teprve, když jsem si přečetl něco o maniakaální deprsi, začal jsem chápat nejenom jednoho známého herce. Duševní nemoc je nemoc jako každá jiná, jenom s tím ještě neumíme žít. Mám ve svém blízkém okolí jednu milou, ale postiženou dámu. Léky jí zabraly a je to ještě laskavější a hodnější dáma.

Ano, něco bych z USA přece jen "obšlehla" - jak tady již bylo řečeno - přístup k tomu, že jdu na psychiatrii. Mám kamarádku s depresemi (sama pracuje na psychiatrii) a vím, že je to dlouhodobý zápas, občas doslova. A také mě často napadá, jak je hranice přechodu k nemoci křehká. A také záleží na typu deprese. Léčit duši je fakt asi to nejtěžší. Ale bude líp, to je jisté Ivano!

I když je deprese závažná nemoc, nebyla bych tak citlivá na to, když někdo řekne "mám depku" když se prostě necítí dobře. Lidi mluví ve zkratkách. "Mne z toho snad raní mrtvice" se řiká poměrně často. "Je mi na umření" taky říkaj lidi, který prostě jenom strašně bolí hlava nebo maj chřipku a nejsou zrovna v terminálním stádiu.

jj

Znám. Skoro rok mě všechno fyzicky bolelo, i duše - na nic nebyla nálada. Nesnesitelně mě brněly nohy, až to bolelo. Všechno kolem černé. Nemocnice, bolestivá a nepříjemná vyšetření, magnetická rezonance, která sice nebolí, ale příjemné to v tom tunelu moc není. Možnost diagnózy roztroušená skleróza, borelióza a další a další chuťovky. Další bolestivá vyšetření (kdo zažil lumbální punkci, ví o čem je řeč...). A pak totální sesypání. Nakonec psychiatrická ambulance a pak pomalý restart života. Jedny prášky, nic moc. Druhé prášky paráda, ale dost nepříjemné vedlejšáky. Třetí prášky zatím OK. Jsou dobrý dny, i dny, kdy to za moc nestojí. Těch je naštěstí méně, a nelze v nich řešit žádné větší akce. . Je to dlouhá bitva, člověk na ní sice má sem tam nějakého pobočníka, ale na finále je vždycky sám. Důležitý je to nepoložit.

Je to zlé...

Ivano, je podzim. Na jaře a na podzim nám bývá nejhůř. Tak se držte, já se také snažím.

Nemyslím si, že návštěva psychiatra /respektive dispensarizace u něj/ je nějakým stigmatem. 

V USA toto vůbec nevadí, spíše naopak, pokud jste léčena prestižním lékařem psychiatrem, stoupá i prestiž Vaše.

U nás jde o jakési anachronismy, které se již rozmělňují. Podstatou specifických českých depresí je dle mého nová situace po revoluci, kdy si lidé neví sami se sebou rady. Dříve bylo vše nalajnováno, člověk měl jen úzký prostor k vlastní seberealizaci a nebylo moc možností. Dnes je frustrace z toho, že soused má lepší dům, jezdí na dovolenou dále, jeho děti mají lepší vzdělání, na které já třeba nemám, abych je jim poskytl. Frustrace z toho, že vlastně nevím, co se svou svobodou mám dělat. Místo vnitřního zklidnění, jistého uspořádání vlastních možností a v neposlední řadě třeba i uvědomění vyššího řádu nad sebou řeší vše polknutím tabletky. Poté mají depresi z toho, že polykají tablety......

Jenže stejně jako při chřipce, i při depresích to leckdy bez tabletek fakt nejde...

Chápu to, že člověku může být opravdu zle, ale co nechápu, je v takovém případě ten přístup doktorů. Proč nerozeznali depresi a nezačali ji léčit hned? Proč byla psychiatrie až poslední zastávkou? Mám opačnou zkušenost. Ač deprese nemám a přišla jsem k lékařce s požadavkem vyšetření pro vleklou únavu, místo vyšetření mi okamžitě a nepodloženě obvodní lékařka nabídla antidepresiva. Vykulila jsem oči, vycouvala z ordinace a rozhodla se raději víc odpočívat, méně se stresovat a chodit na procházky.

U deprese jsou časté somatické příznaky, takže nejdřív se snaží najít problém tam. Měla jsem třeba "jasnou" ledvinovou koliku se všemi příznaky a bolestí, ale ve skutečnosti mi potom na ledvinách nic nezjistili. A tak to většinou chodí, než se přijde na to, že problémy jsou na duši a ne na těle.