O Vánocích má být rodina pohromadě. Vzhledem k tomu, že do naší rodiny patří i zvířata, slaví s námi odjakživa také. Dostanou vždycky sváteční večeři i dárky.
Fenkám Meggy a Réze většinou zabalíme nějaké psí tyčinky - vždycky je hned vyčmuchají, okamžitě je rozbalí a někam s nimi zalezou. Pak pozveme naše čtyři morčata Malvínu, Morčevu, Morčestra a Mimiho a králíka Mikýska k miskám zrní. Každý má svou, aby se nehádali, kdo snědl více sušených banánů. Máma pokaždé říká, že kdyby někdo viděl, kdo všechno se nám hemží pod stromkem, tak ho vomejou. Andulák Čikita s námi dokonce pokaždé už od rána zdobí stromeček a snaží se zpívat koledy, které si k tomu pouštíme. Moc rád zobákem přehrabuje řetězy a lamety a pozoruje, jak věšíme ozdoby.
Před pár lety jsme koupili na trhu malého třpytivého ptáčka s barevným ocáskem z opravdového peří. Přicvakli jsme ho na větev smrčku a těšili jsme se, co bude dělat Čikita, až ho uvidí. Čikita volně poletoval pokojem a zatím si ničeho nevšimnul. Šel jsem do předsíně pro dárky, abych je připravil pod stromek. „Čiki, teď se nekoukej!“ zavolal jsem na papouška. V pokoji ale bylo nezvyklé ticho, žádné švitoření ani vrzání křídel. Čikita nikde!
Rychle jsem zkontroloval všechna okna i balkón a oddechl jsem si: všude bylo zavřeno. „Mami, máš tam Čikítka?“ zavolal jsem do kuchyně. Nebyl ani tam. Prohlédli jsme celý byt. Nebyl ani za topením, ani nevlezl škvírou do klavíru, ani neseděl na konzoli zevnitř jako minule, a nás už žádné jiné možnosti nenapadly. Ze zoufalství jsem se šel podívat do předsíně do psí boudy. Holky jsou sice hodné a chytré, ale přece jenom žárlivé, a na Čikitu obzvlášť. Závidí mu totiž, že umí mluvit lidskou řečí. Ony sice všemu rozumí, ale zatím ještě nepromluvily, i když máma čeká, že se to jednou stane.
Čikita nebyl ani v boudě. Už jsem div nezačal brečet, když se najednou ozvalo: „Čikítku! Ptáčku!“ S radostí jsem běžel do pokoje. Papoušek nikde! Máma mi nevěřila a šla se také podívat. „Čikito! Okamžitě vylez a neprovokuj, nebo zavolám poštolku!“ vykřikla rozzlobeně. „ Ta si tě najde cobydup!“ (Jednou k nám přišla poštolka na balkón a Čikita z ní byl celý vedle.) Znovu jsme prohledali celý pokoj, a nic.
„Počkej,“ zasmála se máma. Došla pro mrkev a bimbala s ní sem tam. „Kdo chce mrkvičku? „ začala provolávat jakoby nic, „dobrá mrkvička!“ V tu chvíli začala chtivě pískat všechna morčata a bojovat mezi sebou o tu slibovanou mrkev. Situaci zachránila Meggy, která jedním skokem chňapla po mrkvi a před zklamanými morčaty ji okamžitě zchroustala.
„On se ukáže, pojď se zatím najíst!“ přikázala mi máma. Sotva jsem nabral první lžíci, z pokoje se ozvalo: „Pípí, ptáčku, zobáčku, miláčku! Kde je ten pták? Kde je ten pták!“ Vyletěl jsem ze židle, ale máma mě zarazila. „Nikam! Přesně tohle jsi dělal, když jsi byl malý. Pořád ses schovával a chtěl jsi, abych tě hledala! Jestli nám něco chce, tak ať sem laskavé přiletí!“ Papoušek se ale neobjevil.
Celý zbytek odpoledne jsme se pozorně dívali, kam šlapeme, a kam se díváme. Čikita už se neozval. „Po večeři se po něm pořádně podíváme!“ slíbila mi máma. „Nechci, aby mi tu někdo v půl čtvrté ráno ťapkal po obličeji a štěbetal! A taky bych ráda pořádně vyvětrala!“
Večeře mi vůbec nechutnala, jak jsem musel myslet na Čikitu. Chystal jsem se zapálit svíčky na stromku, ale najednou jsem ztuhnul leknutím: díval jsem se přímo do vykulených oček našeho papouška! Seděl na větvičce, něžně přitulený ke skleněnému ptáčkovi, a pečlivě mu upravoval namalované peří na hlavičce! „Čikita je náš ptačík,“ oznámil nám tak roztomile, až jsme se začali smát.
Štědrý večer jsme měli bez svíček. Anduláček se nechtěl ani hnout. Dokonce na stromku i spal! Ráno sice vletěl do připravené klece, ale jenom proto, aby odnesl něco dobrého skleněnému ptáčkovi!
„Asi mu chybí kamarád, který umí ptáčsky,“ řekl jsem, „je mu smutno!“ Máma se na mě upřeně zadívala: „Chraň tě ruka páně!“ odpověděla mi varovným hlasem. Pro jistotu mě vyzvala, abych si k ní schoval všechny peníze do šperkovnice. Přesně věděla, na co myslím!
Ach jo! Další peníze jsem dostal od babičky a dědy až v březnu k narozeninám. No ale zase už bylo docela teplo, když jsem nesl naši Zlatušku v papírové krabici ze Zverimexu domů.
Je to moc hezká andulčí samička, celá žlutá, jenom má bílé tvářičky! K zelenému Čikitovi se krásně hodí!
A jak jim to spolu slušelo příští vánoce na neosvětleném stromku vedle skleněného ptáčka!
