V naší rodině je zvykem v podvečer 5. prosince chodit po ulici a prohlížet si více či méně zdařile namaskované Mikuláše, anděly a čerty. Bývalo to zábavné, ale i dost stresující. Jako droboučké dítě s velkýma, jakoby ustrašenýma očima, jsem byl coby jasná snadná oběť tím nejvyhledávanějším objektem všech čertů v okolí.
Teď už básničky pochopitelně neříkám, ale stejně se rád potuluju venku a užívám si mikulášskou atmosféru. Vloni jsem se rozhodl, že k ní přispěju i já, a to svými pyrotechnickým uměním. Vyhlédl jsem si opuštěný plácek na rohu ulice. Dřepl jsem si na bobek, abych zapálil pikolu. Dlouho nemohla chytnout, jenom čoudila a blikala. Najednou ke mně přiběhlo nějaké dítě s blikajícími rohy. „Jé, mamí, pojď sem honem! Tady nějaký pán čůrá v sedě a kouří při tom nějakou divnou cigaretu!“ zaječelo na celou ulici.
Lekl jsem se tak, že jsem se málem doopravdy počůral. Odhodil jsem pikolu a upaloval pryč. To je neuvěřitelné, co si ty dnešní děti dovolí. Z člověka by klidně udělaly úchyla. A to jsem jim chtěl vyrobit nějaké vzrůšo! Nakašlat jim!
V běhu jsem se ohlížel za skomírající pikolou značky Korzár. Už dávno měla vybouchnout! Z domu na rohu vyšel mohutný čert a pyšně blekotal. S dokonalou přesností vstoupil svým kopytem přímo na mého Korzára, a to právě v okamžiku, kdy se s ohlušující ránou rozsvítil! Čert zapomněl blekotat a zařval úplně jako člověk, když se šíleně lekne, navíc pěkně sprostě.
Zahřálo mě to u srdce. Aspoň víš, jaké to je, a nebudeš už nikoho strašit. To máš za to! A tak jsem se, aniž jsem to plánoval, pomstil za všechny čertem vynervované děti!
