V lese je nejkrásněji, když ještě lidé spí. Nevěříte? Mám to vyzkoušené: nejvíc voní mezi pátou a šestou hodinou ranní. Je to hodina odhalených lesních kouzel. Les uvěří, že se čas vrátil o stovky let nazpátek, a já v něm jsem v tu chvíli jediným člověkem, kterého kdy viděl. Všechno mi ukáže, všechno!
Pavouk je boháč- hrdě vysedává ve své síti plné blýskavých perel, ptáci se nebojí zazpívat mi úplně zblízka, a podél mokrých cestiček vykukují klobouky hub. Jak je to možné? Včera tu nebyly, to vím jistě!
Náš les je obrovský, takže ho celý neznám, ale mám v něm svá oblíbená místa, kam se rád vracím. Tak například Mechové království. Tak jsem si jako malý pojmenoval místo, kde roste jenom mech. Ale jaký mech! Jsou to obrovské huňaté hroudy, skoro se po nich nedá chodit. Je to, jako by člověk kráčel po haldě nabouchaných peřin: zaboříš se, zamotáš, a už ležíš, ani nevíš jak- nic tě nezabolí.
Když si dám tu práci a vyšplhám po vlhkých kulatinkách na starý posed, mám pod sebou malou mýtinu, na kterou se pravidelně chodí pást srnky, krásně rezatě hnědé- pravá srnčí hněď! Určitě o mně vědí, ale nenechají se rušit. Na tomhle napůl ztrouchnivělém posedu už dávno nikdo nečíhal....
Znám spoustu tajných míst, kam nikdo nepřijde. Vím přesně, kde každým rokem rostou bedly a kotrč- v tomhle lese úplná zvláštnost, ve kterém příkopu najdu klouzky, křemenáče nebo třeba sršní hnízdo.
Vím o zapomenuté lesní cestě, kterou kdysi využívali dřevaři, ale teď je na obou koncích dokonale zarostlá, takže ji nikdo cizí nenajde. Teprve až uprostřed lesa náhle vypadá, jako by ji někdo denně s láskou a uměleckým citem upravoval. Říkám jí Cesta překvapení. Když v celém lese není ani prašivka, je sucho, že i ten nejzdatnější houbař s brekem nakupuje žampióny ve městě, Cesta překvapení je posetá syrovinkami. Nebo pravými hřiby! Podél téhle cesty rostou vždy ty nejšťavnatější borůvky, maliny, a později i ostružiny. Nebo se na ní objeví koberce brusinek, které tam nikdy nebyly, a které by správně měly zrát až za měsíc! A borůvky tu rostou na neobvykle vysokých keřících, takže se nemusím moc shýbat!
Tahle cesta má ale ještě jednu zvláštnost: smí se tam jít jenom jednou jedinkrát za celé léto! Porušil jsem toto pravidlo celkem dvakrát- jednou tam čekala zmije, podruhé bachyně se svými dětmi v pyžamu...
Navracím se a vidím, že už je všechno jinak. Pavoučí síť oschla a les pomalu schovává to nejcennější. Žije tu už dlouho a o lidech ví svoje. Drbou mu plody i s listím, kradou mu stromy a neurvale drtí tak citlivé a zranitelné sítě podhoubí! A dělají hluk! Proč?!
Les je nedůvěřivý, les je ostražitý, už to není ten les...
Tak zase zítra, v pět, jo?
