Mám doma vášnivou čtenářku. Titulky v televizi ještě moc nedává, ale jinak čte všechno, co jí přijde pod ruku a padne do oka. Nedávno to byla obálka lajfstajlového magazínu, který odebírám. "Chcete lásku? Přijde sama." "Buďte bohyně!" "Opřete se o bar". Čtenářka se zasmála do hrstičky: "To jsou ale blbovinky!" Nemějte jí to za zlé, je jí teprve sedm.
Pobaveně se na mě podívala, ale nechtěla vysvětlení, proč její maminka, která jinak všechno ví a všemu rozumí (někdy se jen tak tvářím, Týnko), čte zrovna tohle.
No, vám to taky vykládat nebudu. Pokud tyhle fascikly na křídovém papíře sami nečtete, určitě je rádi prolistujete, když se vám dostanou do ruky. Jako naše návštěvy. Máme velkou a útulnou koupelnu, kde si každý rád posedí. Časopisy nechávám v košíku tak akorát na dosah. Když děti chvilku marně ťukají a pak úprkem běží na záchod v patře, poznám, že se někdo zase začetl.
Aby ne. Vždyť ty magazíny jsou plné krásných obrázků a článků o sebevědomých ženách, které vědí, co od života chtějí, a umějí si za tím jít. Čtenářka se v nich dozví, co si myslet, jak se oblékat a líčit, jak se chovat a vystupovat, aby byla za každou cenu svá, protože už je "velká holka". Učí se v nich nedělat, co je jí proti srsti, nepřikyvovat, ale říkat svůj názor. Když přeskočí dvacet stránek krémů a šminek, které se kosmetickým redaktorkám "zaručeně osvědčily", dostane se jí rad, jak zaujmout a udržet si pana Božského - u stolu i u lože. Čtenář má zase pocit, že může nakouknout ženským "pod pokličku" a pobavit se jejich slepičími starostmi (nebo se potají něco přiučit).
Teď v únoru bývá speciální příloha, jak z pana Božského vyrazit ty pravé valentýnské dárky (případně kam pro ně zajít a udělat si radost samy, jsme přece velké holky, co se o nic neprosí), co mu naservírovat nebo kam se od něj nechat pozvat, aby svátek zamilovaných měl to pravé vyvrcholení. Pana Božského při četbě polévá studený pot, protože na Valentýna buď kompletně zapomněl, nebo doufal, že postačí červená růže či krajkové kalhotky, a teď aby si bral spotřebitelský úvěr.
Zachovejte klid, milé velké holky a milí páni (více či méně) Božští. Hoďte za hlavu Valentýna a všechny podobné blbovinky. Jak praví Paolo Coelho, "Jestli nemáš komu popřát šťastného Valentýna, nevěš hlavu: skutečný život se neodehrává v Disneyworldu." My, kterým život začíná ve třiceti, dobře víme, že láska se nevyjadřuje stupidním plyšovým polštářem ve tvaru srdce, který někdo potřebuje prodat, aby se mu do regálu vešli velikonoční zajíci, ani růžovým budíkem nebo cedníkem. Nepotřebujeme se tvářit zamilovaně zrovna 14. února a nemyslíme si, že když nás protějšek neutápí v šampaňském a nevezme nás na čokoládovou (pivní) masáž, tak nás nemiluje.
Přeju všem, ať nám láska kvete v každém věku a v každé denní i roční době. Jestli ji teda pro všechno to sebeprosazování a seberealizaci a neustupování druhým vůbec poznáme.
Že Valentýna už bylo a můj článek jde s křížkem po funuse? No právě.
