...smích u kočárku s panenkou... Takhle vzpomíná na vánoční idylku z dětství v jedné své písničce Hanička Zagorová. Jako každý rodič, i já poslední dobou obcházím hračkářství a lámu si hlavu, co by těm mým školáčkům udělalo radost. Já obcházím hračkářství, mě obchází hrůza.
Stačí se podívat do regálů. Vedle přeslazených Disney princezniček a sexy modelek s pusou jako špendlíková hlavička a očima přes půlku obličeje (pamatujete, jak v Neználkovi malíř Tubička maloval malenku Sedmikvítku?) se dychtivým nakupujícím nabízejí hračky, nad kterými zůstává rozum stát. Hnusáci lepáci, Smraďoši, šrotovače na hmyzáky, sady na výrobu slizu, plyšové nákazy (rozuměj viry a bakterie) všeho druhu... Včera mě u televize uzemnila reklama na hračku nazvanou "Psí hovínko". Opravdu dáváme dětem na hraní exkrementy, byť z barevného plastu? Kamarádčina dcera zase nedávno dostala k svátku panenku, která vypadá jako zombie. K panence je i miminko - kostřička s mašličkou na lebce. Prý je to teď hrozný hit.
Co přijde příště? Leprouši, kterým bude z mokvavých ran opadávat gumové "masíčko"? Záchůdky s mazlavou hnědou hmotou a náhradními náplněmi volitelné konzistence s autentickým odérem? Sada pěnových vnitřností - Zanícený žlučník, Ucpaná střeva, Zkažený žaludek?
Opravdu si děti s takovými hračkami chtějí hrát? Opravdu po nich touží? Opravdu už je "normální" panenky a plyšáci nebaví? Nebo jen podléhají agresivní reklamě a tlaku davu? Jsou už i naše děti tak dekadentní a otrlé, že je potřeba šokovat je čím dál hnusnějšími a úchylnějšími výmysly? Nebo je to jen odraz doby a marketingových snah prodávat za každou cenu?
Hračky přece bývaly v prvé řadě krásné. Projděte si výstavu na Hradě a zadívejte se do tváří líbezných porcelánových panenek a roztomilých medvídků. Na začátku 20. století byla snaha zavést trend panenek autentických, které by byly "ze života" a vypadaly jako ten rozježený kluk z ulice nebo uječená holka od vedle. Trend se neujal - takové panenky byly málo líbezné a dětem se prostě nelíbily. Barunka Zápotocká taky dávala přednost hezčímu březovému polínku, a pro tmavou Šmudlu neměla vlídné slovo :-)
Jako malá jsem si taky přála panenku se zlatými vlásky a dlouhými řasami. Kdybych pod stromečkem našla oživlou mrtvolu, která na mě včera spadla z regálu v jednom obchodě, měla bych ještě dlouho špatné spaní.
Proč je to tak? Kdy došlo k takovému posunu? Jsou dnešní děti v srdci jiné, než byly ty před sto lety? Za mého dětství byly černá barva a lebka s hnáty symbolem smrti a strachu. Dnes je běžně najdeme na kojeneckém oblečení. Moje generace jezdila v kočárku bílém, žlutém, zeleném, červeném... dnes je většina černých.
Líbezné hračky vzbuzovaly v dětech něhu a lásku, potřebu chránit a pečovat. Co v nich vzbuzují hračky prvoplánově hnusné? Možná je rozesmějí a na nějakou dobu pobaví, ale co dál? Lze si zamilovat příšeru, která vypadá, jako by vylezla z béčkového hororu? Budou děti v dospělosti dojatě vzpomínat, jak vyráběly umělé smrkance? Je možné si k takovým hračkám vytvořit citové pouto, nebo jsou jen konzumním krámem, který je od počátku odsouzen k zapomnění?
Rozumějte, nechci tady moralizovat nad úpadkem doby, to nemá smysl. A samozřejmě vidím, že regály obchodů jsou také plné Lega, pěkných stavebnic, kreativních hraček, stolních her, heboučkých plyšáků i roztomilých panenek. A že je jen na nás, čím svoje děti obdarujeme.
Jenom si říkám, jestli bořením některých tabu, stíráním hranic mezi tím, co je "dobré" a "zlé", "krásné" a "ošklivé", "láskyhodné" a "nepatřičné", neděláme chybu. Jestli alespoň některé hodnoty by pro děti neměly zůstat absolutní, nerelativizované.
Tak šťastnou ruku při výběru dárků vám všem :-)
