Z dětství si pamatuju, že si maminka tak dva měsíce před Vánocemi pořizovala dlouhatánský seznam. Úhledným písmem si do kolonek pečlivě sepsala vše, co je potřeba nakoupit, uklidit, upéct, zařídit... a postupně odškrtávala to, co měla splněno. Když odškrtla poslední položku, Vánoce mohly začít.
Až jako dospělá jsem si uvědomila, kolik úsilí, práce a úmorného shánění ji to všechno stálo. Kolikrát šla po práci nebo místo oběda stát frontu na banány, mandarinky nebo knížky... (doplňte si sami, však víte, jaká byla nabídka) a kolikrát tu frontu stála marně, protože na ni nevybylo. Jak škudlila na pár bonů, za které nám pak v Tuzexu kupovala k Mikuláši banánové Granko a velkou kolekci. Kolikrát jela vlakem z Pardubic do Hradce (v Pardubicích Tuzex dlouho nebyl) a kolikrát se vracela s prázdnou, protože kolekce nepřišly. Nakonec však vždycky tu kolekci, která se stala jedním z atributů našich Vánoc, na který dodnes vzpomínáme, vždycky sehnala (a já pořád, že za socialismu bylo zle, že jo). Kolekce byla plná dutých hořkočokoládových figurek v pestrobarevném staniolu, mnohem hezčích než byly ty, které se rozdávaly na podnikových besídkách. Se sestrou jsme si všechny ty ryby, prasátka, andělíčky, pejsky a bůhvíco ještě rozdělily, hrály si s nimi jako s hračkami a těšily se, až je najdeme na stromečku. Rok co rok marně vyhlížím v regálech, jestli si v Orionu přece jen nevzpomněli na svou vývozní produkci z 80. let...
Když na horách nasněžilo, balila nás maminka každý víkend na lyže (chodily jsme obě do oddílu, kde tatínek působil jako trenér). Jakmile za námi zapadly dveře, vytáhla svůj seznam a už jela: generální úklid skříní, leštění nábytku, tepování koberců, vykládání poliček v kuchyňské lince čistým voskovým papírem... Večer se odměnila tím, že si k televizi otevřela lahvičku vzácné Coca-Coly :-) V neděli nás vítal její úsměv a byt provoněný Diavou a mýdlem na koberce.
V prosinci pak ze seznamu mizely plechy upečeného cukroví, lahve domácího vaječného koňaku a krabičky vypálených svíček a františků, úhledně zabalené balíčky porůznu poschovávaných dárků, hromádky rozeslaných vánočních gratulací nebo svazečky jmelí a větviček. Na konci byly Vánoce, které přes všechno chystání a shánění nikdy neztratily svou pravou duchovní podstatu.
Taky jsem si v začátcích manželství zkoušela psát předvánoční seznamy, ale brzy jsem toho nechala. Nějak mi to nefungovalo. Dneska mám k ruce mnohem víc elektrických pomocníků, než měla moje maminka, dokonce mám i jednu pomocnici živou, která k nám chodí dvakrát týdně. Nemusím nic shánět, protože obchody praskají ve švech a většinu dárků nakoupím pohodlně po internetu. Přesto mám pocit, že věčně nestíhám a binec je všude, kam se doma podívám. Tak že bych to s tím seznamem přece jen ještě zkusila?
1) Okna. Nemyju. Vánoce v Polabí bývají stejně většinou pošmourné a deštivé, takže lesk jako blesk nikdo neocení. Ani si ho nevšimne. Zato okna polepím čerstvě vystříhaným betlémem a andělíčky od Vránových. Jsou krásní a při jejich vystřihování si člověk báječně vyčistí hlavu.
2) Záclony. Neperu. Ty v obýváku jsem stihla na podzim, zbytek oželím. Návštěvám je to jedno a mojí rodině? Šumafuk.
3) Koberce. Platí to samé, co v bodu 2. Akorát tady jsem na podzim nestihla nic.
4) Úklid a smýčení. Ten přijde na řadu o půlnoci mezi 23. prosincem a Štědrým dnem. Sotva pověsím na stromek poslední kouli a vytáhnu z trouby poslední vánočku, přeřadím na turbo rychlost a vygruntuju celý dům. Odcházím spát naprosto zničená, ale šťastná, že se na Štědrý den všichni probudí do krásně naklizeného domu, kde všechno voní.
5) Cukroví. To jo. To musí být. Něco s dětmi, něco (většinu) sama. Za zvuku koled a vůně františků, i kdyby hromy bily a bez ohledu na pracovní termíny (i když tu blbou knížku mám odevzdat už za dva týdny). A slíbila jsem si, že letos zkusím nějaký nový druh, dělám si zálusk na makronky.
6) Dárky. Zaplaťpánbůh za internet. Hlavně aby všechno včas došlo.
7) Gratulace. Nakoupila jsem krásné vánoční známky a dala si předsevzetí, že letos kašlu na esemesky a obešlu příbuzné tradičními pohlednicemi. Tak snad se zadaří.
8) Výzdoba. Adventní věnec i věnec na dveře vyrábím sama, moc mě to baví. Jen ty floristické potřeby, svíčky a dekorace se mi množí geometrickou řadou, takže narůstá i počet krabic, v kterých je přechovávám. Naštěstí mi v nich manžel letos na jaře udělal pořádek... takže jsem minulý týden musela všechny vyndat a otevřít, abych se shledala se vším potřebným :-) Taky jsem koupila nový stromek na terasu, aby bylo kam věšet světýlka. A do Vánoc snad stihnu rozvěsit všechno jmelí, větvičky, zvonečky...
9) Kultura. Adventní spirála u dcerky ve třídě. Vánoční besídky obou školáčků. Dcerčino baletní vystoupení v divadle. Vánoční koncert scholy, kam chodí naši velcí kluci. Láska nebeská. Třikrát. A koncert Plácida Dominga, kam vezmu mamku, i když se to koná až dvaadvacátého a navíc v Praze.
A to stačí. Z delšího seznamu bych beztak měla depku, že nestihnu všechno odškrtat. Protože čím jsem starší, tím míň mi záleží na vysmýčených koutech a tím víc je pro mě důležité, že se doma máme rádi a chceme být spolu. A že kuchyň zapatlaná od těsta na perníčky je lepší než ta, kde se všechno čistotou blyští, protože chvála Bohu za to, že ji má kdo zapatlat. Tak se chci snažit, aby ani ten letošní advent nebyl jen uhoněný a upachtěný, ale naplno prožitý. A totéž přeji i vám.
