Události kolem zadržení Davida Ratha se sedmimilionovým úplatkem rozčeřily hladinu už tak vzedmutých vod nespokojenosti občanů s politickou kulturou v našem státě. V internetových diskusích a na sociálních sítích dávají lidé hromadně najevo své znechucení, hemží se to tam hláškami o zlodějích, sviních, na které se vaří někde voda, hajzlech a tak dále, doplňte si každý sám. Objevují se nejrůznější více či méně proveditelné návody, jak se všudypřítomnou korupcí zatočit (ten, s kterým dnes vyrukoval pan Okamura, je obzvlášť dobrý). Ve společnosti sílí pocit, že "my, prostí lidé, kteří žijeme jen z vlastní práce" (jak říká pan Okamura), doplácíme na lumpárny a špinavosti "těch nahoře", kteří jen kradou, korumpují a podvádí.
Nadávat na vrchnost jsme uměli vždycky dobře. Stejně tak hledat kořeny problémů všude jinde, jen ne u sebe. Je to takové jednoduché, každý to zvládne. Upustit ventil nahromaděné zlosti, distancovat se od toho, co se děje, a utvrdit se v pocitu, že víc s tím dělat nemůžu, protože kdo z nás půjde jako Don Quijote bojovat s větrnými mlýny? Lidé typu Jana Krause, Zuzany Bubílkové či Barbory Tachecí pochopili, že se na tom dá i docela dobře vydělat, a z nadávání na všechno a na všechny si udělali přímo živnost.
Jenže dělení na "my" a "oni" neplatí. Politikem ani vysokým úředníkem se nikdo nerodí. Není pravda, že usednutím do poslanecké lavice se z "prostého člověka" stává korytář. Neplatí, že od určitého postu (a od kterého vlastně - radního, starosty, hejtmana?) se z obyčejného úředníka stává zkorumpovaný přidělovač veřejných zakázek. Vyhrané volby nebo postup do vysoké funkce nezmění slušného člověka ve lháře, podvodníka a zloděje. Vrcholná politika není bahniště o nic větší než obecní rada v Horní Dolní. Nejsme "my" obyčejní, prostí, pracovití, slušní, bezmocní, co musí držet hubu a krok, a "oni" všehoschopní, nenažraní, líní, lstiví a mocní, kterým všechno projde.
Masarykovo heslo "nebát se a nekrást" je krutou zkratkou slabých stránek české národní povahy. Mnozí si ho po švejkovsku překroutili na "nebát se si nakrást" a není to zase tak dávno, kdy jsme tu měli režim, který se uvedl nejmohutnější rozkrádačkou v dějinách našeho státu. Pocit, že "kdo nekrade, okrádá rodinu", prostoupil celou společností a nikomu nepřišlo divné, že zmizí všechno, co není napevno přišroubované nebo aspoň přibité. Nedávno jsem viděla jeden díl seriálu Vyprávěj, kde maminka s typicky nesmělým úsměvem Veroniky Freimanové ukradla stěrače z cizího Favorita, protože ten jejich o ně právě přišel a protože jí stejně přišly takové povědomé, takže nejspíš byly jejich.
Rozdíl mezi ukradenými stěrači a sedmičkou Davida Ratha je jenom vnějškový. Podstata zůstává stejná. Obyčejní lidé vezmou, co jim nepatří, protože k tomu mají příležitost. Žiju ve městě, které má ideální podmínky pro to, aby se tu jezdilo na kole. Nenajdete rodinu, které by kolo neukradli, já těch odcizených v okruhu svých nejbližších napočítám nejmíň šest. Existuje tu jakýsi "koloběh kol", v bazaru koupíte kolo, které ukradli vašemu sousedovi. Komu z vás někdy v životě neukradli peněženku, kabelku, měděné okapy, auto? Za krádežemi nestojí vždy jen organizované bandy kriminálníků. Stačí příležitost a pocit, že mě nikdo nevidí, že mi to projde.
Socialismus nás naučil, že i sebemenší moc (třeba rozhodnout, komu prodám svíčkovou, a komu jenom flaksu, kdo půjde do ordinace dřív nebo komu zavolám, že přišly pračky) má směnnou hodnotu a dá se s ní kšeftovat. Vytěžit pro sebe z dané situace maximum je základním rysem lidské povahy. A je jedno, jestli se to děje na stavebním úřadě malé obce, nebo na ministerstvu. Je jedno, jestli mi kápne jenom lahvinka, nebo krabice na lahvinky s mnoha miliony. Podstata zůstává stejná.
Chceme, aby politici byli poctiví. Ale poctivost je taky relativní pojem. Když najdete na ulici peněženku, odnesete ji na policii? Když vám prodavačka vrátí na tisícikorunu místo na pětistovku, upozorníte ji na to? Pokud ne, je to stejné, jako když vám za nehty zůstanou miliony ze zfalšovaných zakázek. Rozdíl je jenom v měřítku.
Vrcholná politika není rezervace, kam by měla přístup jen úzká kasta vyvolených. Do politiky přicházejí lidé zdola. Vybírají si okruhy spolupracovníků, podřízených, rozhodují, s kým budou jednat, s kým ne. To je stejné v parlamentu jako na obecním úřadě v Čančuličkách. A můžeme ve volbách kroužkovat jako diví a volit nejrůznější uskupení v naději, že teď už to konečně bude jiné, dokud se u nás budou krást stěrače, budeme mít pořád na koho nadávat.
