Jak jste si jistě všimli, předpovídaný konec světa se nekonal, nebyly ani tři dny temnoty, ani Země neprošla nulovým galaktickým pásmem, nemáme za sebou žádné kontakty s mimozemšťany, dokonce nepřibyly ani nové kruhy v obilí na opačné polokouli, na sklonku právě uplynuvšího roku se zkrátka nepřihodilo nic, co by aspoň trochu nahrávalo těm nesčetným katastrofickým poselstvím, zjevením a vizím. A tak vstupujeme do nového roku, který má v letopočtu - alespoň pro mě - šťastnou třináctku.
Celý prosinec se do nejrůznějších novin, časopisů a jiných médií vyjadřovali slavní i neslavní lidé k tomu, co by dělali, kdyby měli jistotu, že konec světa v ten pátek 21. prosince opravdu nadejde. Věřím, že si takovou otázku více či méně vážně položil i mnohý z nás. Odpovědi nikoho nepřekvapí - drtivá většina by si přála ten poslední den strávit se svými blízkými. Poprosit za odpuštění, usmířit se, vyjádřit lásku, naposledy se pomilovat. Dělat to jediné, co má v životě opravdu smysl. Při čtení jedné takové ankety jsem si vzpomněla na úvodní slova z mé oblíbené Lásky nebeské: "Vždycky když mě přepadne smutek nad stavem světa, vzpomenu si na příletovou halu na letišti Heathrow. Obecně se soudí, že žijeme ve světě zášti a chamtivosti, ale já to tak nevidím. Mně se zdá, že všude je láska. Často není kdovíjak výjimečná a někdy nestojí za zmínku, ale je tu pořád. ... Když letadla narazila do Dvojčat, žádný z telefonátů lidí na palubě neobsahoval slova o nenávisti či pomstě, byla to samá poselství lásky. Mám plíživý pocit, že když budete hledat, zjistíte, že láska skutečně je všude kolem nás."
Ano. Já také věřím, že člověk je v podstatě dobrý. Že když dojde na lámání chleba, převládne dobro nad zlem, protože má prostě větší cenu. A že přes všechny strázně, průšvihy, podrazy a blbé nálady to dobro umíme poznat, umíme mu přitakat nebo podat pomocnou ruku. Že ty hodnoty máme dobře srovnané. I když jsme se před svátky tlačili v obchodech a domů tahali tašky s vším možným, i když se nejpozději v pondělí zase vrhneme do práce a budeme se štvát, abychom vydělali dost peněz na nové auto, dovolenou u moře, větší televizi... u které se budeme rozčilovat nad zprávami plnými katastrof, korupčních skandálů a neschopných politiků, věřím, že v hloubi duše víme, co má v našem životě skutečný smysl. A i když taky doufám, že si jednou pořídím červenou kabelku od Diora a sním o tom, že se mi na prstě bude lesknout diamantový prsten v hodnotě mého ročního příjmu, který po mně zdědí dcera, mnohem důležitější pro mě je, aby ta dcera - a s ní i všichni její bratři, můj manžel, rodiče a všichni naši blízcí - byli zdraví a šťastní. A nepochybuji o tom, že vy to máte stejně.
Nový rok je dnem, kdy si dáváme nejrůznější předsevzetí, která většinou nevydrží ani do Hromnic. Já sobě i vám přeji, abychom měli sílu nacházet celý rok dobro v sobě i v druhých. Abychom se nedali otrávit stesky a nadáváním jiných lidí, abychom si nenechali vnutit přesvědčení, že žijeme ve špatné době. Protože tak tomu není. Žijeme v té nejlepší možné době. A i kdyby ne, platí to, co se píše v Jitru kouzelníků (díky Magdě z čtenářského kroužku): "I skličující doba je hodna úcty, neboť je dílem nikoli lidí, ale lidstva, tedy tvořivé přírody, která může být krutá, ale není nikdy nesmyslná. Jestliže je doba, ve které žijeme, krutá, máme o to větší povinnost ji milovat, pronikat ji svou láskou, až odsuneme těžké masy hmoty, která nám skrývá světlo zářící na druhé straně."
Tak ať se nám to v tom novém šťastném roce daří :-)
