PRO Dny Václava Klause v prezidentském křesle jsou sečteny. Nebude mi líto, až se svou suitou podivných pánů odejde. Nemyslím si, že byl dobrým prezidentem. Nespojoval, ale rozděloval. Kritizoval, ale nenabízel řešení ani vize. Dělal nám ostudu v zahraničí (a teď nemyslím na tu malichernou příhodu s propiskou). Zastával se podivných lidí a obhajoval ještě podivnější názory. No a teď ta amnestie? To je hořké gesto na rozloučenou.
www.volimkarla.cz
Je na nás voličích, abychom rozhodli, kdo na jeho místo. Jak si představujeme nového prezidenta a co od něj čekáme? Na tuhle otázku by si měl každý poctivě odpovědět, než hodí svůj hlas jednomu z devíti kandidátů. Prezident našeho státu nemá téměř žádné výkonné pravomoci, takže záleží čistě na kvalitě jeho osobnosti, jakou náplň dá svému úřadu. Jestli z něj bude pouhý kladeč věnců a vítač státních návštěv, nebo skutečná hlava státu hodná toho titulu.
Prezident podle mého gusta musí být nadstranický. Musí mít přirozenou autoritu, kterou budou uznávat politici zleva i zprava, aby mohl působit jako jednotící element naší politické scény. Musí být zkušený, zběhlý v domácí i zahraniční politice. Chci, aby byl proevropský. Evropská unie se vybabrává z krize a náš prezident by měl přispět k tomu, aby společnost pochopila, že jenom sjednocená Evropa může být rovnocenným spoluhráčem USA, Číny či Ruska, a že je tudíž vhodné, abychom si přestali hrát jen na malém českém písečku a přiložili ruku ke stavbě společného evropského domu - a to tím spíš, že tu ruku umíme pěkně natahovat, když požadujeme evropské dotace. Chci prezidenta, který nebude korumpovatelný, který svůj úřad bude brát jako službu národu a vlasti (a zaslouží se o to, aby lidé přestali brát tohle spojení jen jako tři prázdné pojmy), a ne jako způsob, jak se odvděčit mocenským skupinám, které má v zádech. Můj prezident by měl mít velký morální kredit, aby si ho lidé mohli vážit. Musí být pravdomluvný a poctivý v slovech i skutcích. Musí umět přiznat chybu, mít nadhled a smysl pro humor, aby kritiku své osoby bral jako příležitost k sebereflexi, a ne jako útok na svůj majestát.
Když se dívám na devítku kandidátů optikou výše uvedených kritérií, postupně mi vypadnou všichni až na jednoho. Jako první Jana Bobošíková. Nesnáším ji už od televizní krize v roce 2000. Neshodnu se s ní v názoru téměř na nic, vadí mi, jak hraje na protievropskou a nacionalistickou notu. Už jsem si zvykla, že vleze do každých voleb, které se jí namanou, ale doufám, že si tím vyslouží maximálně zápis do Guinessovy knihy rekordů.
Hned za ní jde z kola ven Miloš Zeman. Jak se ukázalo, objímání stromů na Vysočině ho nepřivedlo k většímu souladu s všehomírem, pořád je to ten sebestředný nabubřelý ješita s chováním řeznického psa. Je pro mě nepřijatelný nejen pro ruský kapitál, který mu (jistě ne nezištně) platí stranu i kampaň, pro aparátčíky a vyčuránky, kterými se obklopuje, ale prostě pro to, jaký je. Vadí mi, že uráží lidi a z každého, kdo s ním nesouhlasí, dělá blbce. Na billboardech tvrdí, že "Každý váš hlas bude slyšet". Přitom neumí naslouchat. Novináře má za bandu pitomců, jako by si neuvědomoval, že řadový občan s ním nemůže komunikovat jinak než zprostředkovaně přes média. A že když odmítá vysvětlovat svoje kroky a názory sdělovacím prostředkům, odmítá je vysvětlovat lidem. Navíc jsem nezapomněla, jak se choval jako premiér. Bamberská aféra, Olovo, opoziční smlouva... svědčí výstižně o jeho charakteru.
Nepřijatelný je i Jan Fischer. Nechci na Hradě komunistu. Neobměkčí mě slovy o tom, jak se z chyby poučil a že to dělal pro děti. Můj táta měl taky děti, a přece do strany nevlezl. Ani spousty jiných tátů to neudělaly. Fischer tím, že vstoupil do KSČ, souhlasil se vstupem vojsk "spřátelených" armád na naše území. Člověk, který tento akt nevnímal jako pokoření národa a porušení státní suverenity, nemá na Hradě co dělat. Navíc i za ním stojí partička "kmotrů", která ho nefinancuje z čisté víry v jeho ideály. On totiž žádné nemá. Nemá charakter. Snaží se zalíbit všem a svůj kredit staví na tom, že je bezkonfliktní. Ale to, že není sprostý a s nikým se nepouští do otevřené konfrontace, ještě neznamená, že je dobrý člověk a politik. Naopak nám tenhle jeho postoj, pro který si vysloužil přezdívku „Želé“, zavařil na slušný problém. Kvůli jeho neochotě jít s někým do sporu máme totiž dražší energii a krajinu nám hyzdí spousty fotovoltaických panelů. Ale Jan Fischer odpovědnost odmítá – já nic, já muzikant.
Stejně jako Fischera diskvalifikuje k výkonu prezidentské funkce jeho komunistická minulost, diskvalifikuje k témuž Vladimíra Franze minulost skinheadská. I kdyby pro ni měl tisíc důvodů a i když ho jeho příznivci považují za "zosobnění morálky a člověka s bezúhonnou minulostí" (převzato z jeho internetové stránky), v zahraničí by tento "škraloup" poškozoval (díky Václavu Klausovi už tak dost pošramocenou) reputaci naší republiky. Nevěřím, že člověk bez politických zkušeností by byl dobrým prezidentem. Samotné ideály nestačí a věřit v nějakou hlubší proměnu společnosti je naivní. Navíc nerozumím, co chce pan Franz světu sdělit svým neortodoxním zjevem a nevěřím, že by byl většinou společnosti brán vážně. Nepochybuji, že je to vzdělaný člověk s rozumnými názory, ale musel by mít mnohem větší podporu, aby mohl fungovat jako jednotící síla české politiky a veřejného života.
Táni Fischerové si vážím pro její občanské postoje a mravní zásady, ale na funkci prezidenta její ideály a neurčité proklamace o důvěře, solidaritě a poctivé práci prostě nestačí. Její vize spravedlivé společnosti, jak ji propaguje Klíčové hnutí, jež založila, je utopistická, naivní a neproveditelná. A například tvrzení, že "hospodářský život je nutné postavit na rozvoji sluneční energetiky", je v zemi s naším klimatem vyložená blbost.
Přemysl Sobotka je ze všech kandidátů nejméně vidět a slyšet. Nenápadité billboardy snad hrají na obehranou protievropskou notu a hesla jako "Budu lidem pomáhat, ne škodit", nikoho neuchvátí. Asi je to slušný člověk, jeden z těch, kteří neberou politiku jako výtah k moci, ale to je samo o sobě málo. Nevím, jakým by byl prezidentem, a nemám zájem to zjistit.
Na Jiřího Dienstbiera jsem původně zapomněla (takže ti, kdo můj článek četli jako první, komentář k němu neviděli), což ovšem taky o něčem svědčí. Nelíbilo se mi, že si šel říkat o podporu komunistům. A ani u něj nejsem přesvědčená, že má všech "pět pé" pro to, aby byl dobrým prezidentem.
Zuzana Roithová je žena s velkým rozhledem a zkušenostmi, ostřílená harcovnice české politiky s ucelenými a konzistentními názory. Na Hradě by se mi docela líbila, ale nemá potřebné charisma, aby dokázala oslovit výraznější část společnosti.
Takže zbývá jediný kandidát, kterého jsem se rozhodla volit. Karel Schwarzenberg. Člověk jasných zásad a morálních postojů, který má podle mě ze všech kandidátů největší potenciál být dobrým prezidentem. Je čestný, nezkorumpovatelný, protože majetek má a svou účast v politice bere jako službu, a ne jako způsob, jak uchvátit moc. Nestaví vzdušné zámky a neslibuje něco, co nebude moci splnit. Má dobré jméno v zahraničí, které mu otevírá dveře, do kterých se jiní jen tak nedostanou. Jeho slova jsou "ano ano, ne ne". Nelže, nevymlouvá se a umí přiznat chybu. Bere se s humorem a umí naslouchat druhým. Díky svému původu ví, že máme odpovědnost dobře spravovat, co nám bylo svěřeno, abychom to zachovali pro další generace. Ztotožňuji se s jeho představou role České republiky v Evropské unii. A že občas usne v parlamentu? Ať hodí první kamenem, kdo nikdy neusínal na přednášce, v divadle nebo na koncertě. Ať si zkusí sedět hodiny v nepohodlné lavici a poslouchat nekonečný proud mnohdy bezobsažných žvástů, sledovat exhibici duševních onanistů, jejichž jediným cílem je ukojit přebujelé ego, a pochopí, že usnout je možná to nejrozumnější, co v takové chvíli může udělat.
Doufám, že navzdory průzkumům na Hradě neusedne ani bezpáteřník, ani hulvát, ale šlechtic nejen původem, ale hlavně duchem, a že po deseti letech budeme mít zase prezidenta, kterého si budeme moci vážit a kterého nám svět bude závidět.
