Napadlo vás, co budete dělat, až budete opravdu staří? Až si přiznáte, že času už není nazbyt, a začne vám být líto plýtvat jím na věci, které se sice hodí, ale které vás nebaví a nic vám nepřinášejí? Já se svou povahou asi nebudu umět odhodit všechny zábrany, jak se vám snažím namluvit v překladu básničky Jenny Josephové, ale kdoví, možná na stará kolena seberu odvahu a založím českou pobočku Společnosti červených klobouků. Půjde do toho někdo se mnou?
Zdroj: photosubmission@wikimedia.org
Až budu starou ženou, koupím si fialové šaty
a červený klobouk, i když k nim nejde a mně nesluší.
Můj důchod praskne na brandy, krajkové rukavičky
a saténové sandálky. Pak řeknu, že na máslo už nezbylo.
Až budu unavená, sednu si na obrubník.
U stánku s ochutnávkou do sebe budu kelímky obracet
a sem tam zmačknu nějaký ten alarm.
A budu holí drnčet po zábradlí
a dohánět vše, co jsem v rozumu mládí promeškala.
V dešti vyrazím na procházku v bačkorách,
budu krást kytky v cizích zahradách
a naučím se plivat do dálky.
Ve stáří může ženská oblékat děsná trika a klidně přibrat v pase
a zbaštit kilo párků na posezení.
Nebo se týden živit jen kyselými okurkami s chlebem.
Hromadit krabice tužek a per, pivních tácků a jiných pokladů.
Zatím však musím chodit řádně oblečená,
platit nájem a nenadávat na veřejnosti.
Taky dětem prý mám jít příkladem.
Musím zvát přátele domů na večeři a číst noviny.
Jen mě tak napadá, neměla bych už začít trochu cvičit?
Aby pak lidem, co mě znají, nespadla údivem brada,
až náhle zestárnu a koupím si fialové šaty.
